ja ro s l ava č e r n á • s ou d c e č a rodě j n ic
duši!“ prskal Marii zblízka do tváře, ale žena vypadala spíše rozzlobeně než zaskočeně. „Pane soudce, ty ženy všechny lžou!“ vykřikla prudce. „Žádnou z nich neznám a nikdy jsem se s nimi nesetkala. Jistě si to vymyslely, aby zachránily vlastní kůži. Jsem počestná žena a Bůh je mým svědkem, že jsem se víře nikdy nezpronevěřila.“ „Tvé lži nás jen ujišťují o síle, kterou ti dává mocný Satan, abys nám dokázala odporovat,“ zasyčel Boblig. „Asi nevíš, že my umíme ďábla vyhnat z každé lidské bytosti, a nakonec se stejně ke svým hříchům přiznáš,“ vyplivoval Marii přímo do tváře. „Mluv dobrovolně, jinak skončíš na mučidlech!“ Marii Sattlerové konečně svitlo. Netušila sice, co mučení s obviněnými udělá, ale pochopila, že všechny ženy, které ji obvinily, vypovídaly při mučení. „Můžete mě mučit, třeba mě můžete i zabít, ale já svoji výpověď nezměním, nepřiznám se k výmyslům a lžím,“ pronášela sebejistě. „Pak si tedy vyslechneme jednoho z mužů, který tě obvinil, aby sis mučení mohla ještě rozmyslet a promluvit dobrovolně,“ zmírnil nátlak Boblig, aby výslech protáhl. Ve stejné chvíli ale zazněly z chodby od vězeňských cel výkřiky a hluk. „Co se děje?“ vzpamatoval se jako první Vinarský, vstal od stolu a rychlým krokem vyběhl z výslechové místnosti. Zvědavý Boblig ho následoval. Cela Jana Stubenvohla, manžela ženy, která svědčila proti Marii Sattlerové, byla otevřená, na palandě stál biřic a pokoušel se odřezat mužovo tělo, visící za krk na potrhané špinavé košili. Vzápětí se mu to podařilo a nebohý Jan spadl ze své nedokonalé šibenice na kamennou podlahu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298101