odvést pozornost. Například:“ Otevřel spis na založené straně. „Kupovala jste si pornografické tiskoviny, které jste dokonce nahlas překládala a ukazovala dívkám v šatně.“ „Ale to není…“ Ani se na mě nepodíval a pokračoval. „Stýkala jste se velice důvěrně s tím producentovým zástupcem Gonzálezem a s jinými. Například:“ Nadechla jsem se, ale neřekla jsem nic. „S producentem Dupontem a jeho manželkou jste v Pau seděla v zahradní restauraci, pila whisky, zatímco ostatní na vás čekali v autobuse, aby mohli odjet na představení. Poslala jste je napřed a sama jste se dala odvézt producentovým automatickým mercedesem a tak dále a tak dále.“ Seděla jsem, rudá, jako by na mě vylil kbelík vařící vody. Panebože! Já snad… já nevím… Nepohnul ani barvou a pokračoval: „Podívejte se, soudružko, takhle se nechová náš člověk v zahraničí. Divíte se teď, že jsme vám zamítli ty Helsinky? My víme všecko, soudružko. O každém. Kdybyste se dovolávala já nevím kolika svědků, nebude vám to nic platné. Tady,“ poklepal na spis, „tady to máme podrobně, celej zájezd, den po dnu a každý den něco, co nás zaráží. Ani váš vlastní deník by nám tolik neřekl. Ani váš vlastní deník.“ Deník! Ježišmarjá, můj deník. Nechávala jsem ho válet všude. Ale vlastně. Stejně nestál za moc. Cenzurovala jsem ho většinou dřív, než jsem začla psát. Ale psala jsem ho, abych aspoň po létech, až budu stará, v závějích pudru na vrásčitém obličeji, vzpomínat na svou uměleckou dráhu, věděla, co ve kterém městě bylo. Například: Pau. Dlouho spala, utahaná jako kůň, oběd za bačkoru, Chovanec sežral všechen salát sám a ještě mi vynadal. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297942
Odp. prala, myla vlasy, zašívala, žehlila, k večeru pozval Dupont na limonádu, sketa lakomá, kdyby aspoň dal whisky. Nepustil mě autobusem, že chce něco ohledně světel na večer. Vzal mě vlastní herkou, lidi děsně nadávali, že museli čekat. Vyptával se houby na světla, ale kdo je v partaji. Řekla jsem, že nevím. Ať mu to zjistí FBI, krávovi. González říkal, že kvůli těmhle sráčům se z něj snad stane socialista. Takhle vypadal můj deník, který si kdekdo mohl přečíst, třeba v šatně, když jsem zrovna byla na jevišti. Něco se mi zaseklo v krku. Mlčela jsem. Co mě napadlo sem lézt. Díval se na mě a čekal. „Prosím vás, soudruhu,“ sebrala jsem síly, „kdo vám tu zprávu psal? Vždyť je to úplně zkreslený. Já neříkám, že ten člověk lže, ale viděl všecko jinak. Něco pravdy na tom je, ale jinak. Třeba ty pornografie, to vůbec není tak. Četla jsem holkám o Edith Piaf z toho Ici Paris, ona zrovna byla v nemocnici a psala si takový paměti o všech svých milencích, ale pornografie to nebyla. Mně to náhodou připadalo jako sociální román… vona byla asi do pěti let slepá a musela se…“ Bum do stolu. „Soudružko, takovýhle výrazy vy ani nepoužívejte! Sociální román! Víte vy, co to je sociální román? Budete ho srovnávat s životem nějaký vyžilý západní fuchtle.“ Úplně se rozhněval. Přikrčila jsem se. Vstal a celý bez sebe procházel kolem okna sem tam sem tam. Vrzaly mu boty. Ve sklepě se jistě točí sto padesát magnetofónů. Přála bych si slyšet, co zaznamenávají od vedle. Co nahrává Fantice. Jistě chrlí informace, že to magický zelený oko nestačí mrkat. Urazilo mě, co řekl. Ne o mně, ale o Piafce. Ani o ní nic nevěděl. Neměl páru, co to je, mít v břiše vákuum a zpívat na chodníku za šesták. Jako by mě chtěl namíchnout ještě víc, řekl: 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297942
„Svůj k svému, že ano? Vy ale svůj původ nezapřete, ať děláte, co děláte. A děláte dost. Jenomže vaše matka vám kazí snažení. Ta se nepřetvařuje. Klidně si chodí po Karlíně a nadává na poměry. To je veřejný pobuřování, soudružko. Laskavě ji na to upozorněte.“ Už je to tu. Kolikrát jsem ji prosila, aby mluvila aspoň potichu, když nadává na tu cibuli. Ach bože. Kdo jenom sepsal tenhle hanopis? Kdo mě tak strašlivě nenáviděl, že byl schopen vymyslet si takové nehoráznosti? Kdo to sakra napsal? Kdokoliv. Všichni věděli, co dělám, všichni slyšeli, co povídám. Dávala jsem si zatracený pozor, abych nešlápla vedle ani trošičku. A ten Ješátko. Kéž by z těch schodů sletěl a vrazil si kostrč do krku, parchant. Všichni jsou parchanti zparchantělí. Marně jsem se snažila vysvětlit, že děti za rodiče nemůžou, vyčetl mi otce, bratry i mou vlastní jsoucnost. Takže jsem sklapla zobák a jenom jsem v duchu litovala svého infantilního nápadu vydat se sem za účelem nalezení ospravedlnění. Ach, paní Pelikánová, správně jste to říkala, kdo chce psa bít, hůl si najde. Jestli tam někde jste na tom božím nebi, přimluvte se, aby se tyhle lidi probrali a přestali dělat voloviny. Copak je s nima řeč, on o koze, já o voze? Kdyby jim tak pánbůh nebeskej chtěl pronajmout jinou zeměkouli a odstěhovat na ni všechny Modrovousy a Fajrajzly a Fantový s rodinama a Kořány a Duponty a Ješátka, ať se tam množej anebo se vzájemně požerou, tohle se nedá unést, to už je leda na zavření se do slonovinový věžičky, kdyby člověka nechali. Modrovous vstal, zasunul si moje matrijály pod paži a beze slova přikročil ke dveřím. Zvedla jsem se taky, pustil mě napřed, zamkl místnost a zase šel tak rychle, že jsem mu nemohla stačit. Dovedl mě do vrátnice, soudruh s kolťákem našel mou legitku, prohlížel podobenku a něco se mu nezdálo. Bez řeči 104 Ukázka elektronické knihy