tak to je: já netrpím nedostatkem, nýbrž nadbytkem světla. Přes den vidím pořád jakoby slunce, co vyšisovává mraky doběla, a přitom není schopné se přes ně prodrat, a v noci – ať už mám oči otevřené, nebo zavřené – jako bych za mléčným sklem viděl svítit elektrickou lampu. Moje oční víčka jsou jako dvě bílá plátna, na které mi mysl promítá všechno možné.“ „Jak dlouho to trvalo od okamžiku, kdy jste si všiml, že nedokážete strefit terč, do doby, kdy vám to začalo vadit při práci?“ „Ještě spoustu let jsem všechny viděl, a později taky, pokud nestáli přímo přede mnou. Na periferním vidění dlouho všechno zůstávalo ostré. Zpočátku mi vadilo hlavně denní světlo.“ „Ale pracoval jste dál.“ „Asi po roce jsem si pořídil brýle s kouřovými skly. Styděl jsem se za ně, ale byl to jediný způsob, jak malovat dál. Přes tmavé sklo jsem viděl barvy vybledlejší, méně barevné, a tak jsem volil stále výraznější a jasnější odstíny: chromová, kadmiová, mořena barvířská. K velké radosti mého publika. A peněženky. Zlatožlutá, jedovatě zelená, kobaltově modrá, po mých dílech byla konečně poptávka; lidé měli za to, že v té oranžové a jasně růžové vidí autorský rukopis. Jestli se tímhle neodkopala veškerá umělecká kritika! Uprostřed rue Serpente jsem si podal Edmonda de Goncourta za to, že všude vytruboval, že mi chabý zrak zostřuje vidění. Chytráci nesnesitelní! Že prý ve mně choroba umocnila schopnost zachytit pohyb. Býval bych se s ním popral, kdybych ve skrytu duše nevěděl, že má naprostou pravdu. Čím hůře jsem viděl, tím byla moje tvorba výstřednější. Čím méně jsem vnímal obrysy, tím výrazněji jsem je nanášel na plochu. Moje linie byly tápavější, zdály se volnější, ne proto, že bych rozvolnil tahy, nýbrž proto, že byly stále méně ukotvené v realitě. Když mi začalo dělat potíže správně umíchat pigmenty, přešel jsem od olejomalby k pastelům. Žádné hledání, všechny barvy pěkně vedle sebe v krabičce. Méně práce i potom, křída je křída, nemusí schnout, nemusí se lakovat. Stále
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297780