„Jak s ní vycházel Pavel?“ „Moc dobře ne. Proč?“ „Jen tak. Slyšela jsem o ní.“ „Od Pavla?“ podiví se. „Taky. Ale prvně od souseda.“ Veronice se po tváři rozlije podivný úsměv. Právě mě prokoukla. „Ty máš strach, že s ní Pavel něco měl?“ vyhrkne až příliš hlasitě. Z tónu jejího hlasu nepoznám, jestli se baví na můj účet, nebo je jen překvapená. Cítím, jak se mi hrne krev do tváří a já nezadržitelně rudnu. Namáhavě přikývnu. Veroničin následný smích se mi zařízne do kůže. V duchu se proklínám, že jsem s tímto vůbec začínala. „Můžu tě ujistit, že neměl. Na to ses mohla zeptat i jeho.“ „Já se ho ptala,“ hlesnu. Pizza mi najednou přestane chutnat. Ačkoliv jí na talíři zbývá víc než polovina, odložím příbor a odsunu jej. „Pak nechápu, proč se na to znovu ptáš mě.“ „Já vlastně ani nevím.“ „Tys mu snad nevěřila?“ dovtípí se. „Proč?“ „Je to složité,“ odbudu ji. „To není odpověď,“ napomene mě. Jako bych slyšela její babičku. „Máš snad nějaký důvod mu nevěřit?“ „Možná ano. Poslední dobou máme mezi sebou takový trošku větší problém,“ přiznám neochotně. Ona je ta poslední, které bych se s tímto chtěla svěřovat.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297747
„Já vím,“ převeze mě. V jejím hlase však není typická odměřenost kombinovaná s pohrdáním. Možná by se dalo říct, že její tón je v rámci možností chápavý. „Pavel ti něco říkal?“ „Ani nemusel! Vaše hádky jsou občas slyšet i přes zeď, a že ten dům má opravdu tlusté, poctivé cihlové zdi. Navíc to na vás prostě je vidět.“ Zrudnu ještě víc, pokud to tedy vůbec jde. Nejradši bych se na místě propadla. „I přesto, že vám to teď zrovna neklape, bys mu ale věřit měla,“ poučí mě. Chci se ohradit tím, že on mi taky kdysi nevěřil. Pak mi ovšem dojde, že tohle je velice chabý argument, takže si ho raději nechám pro sebe. Neřeknu jí, co tuhle situaci tehdy odstartovalo, zamlčím jeho obviňování a i to, že jsem v tom nakonec viděla zástěrku jeho vlastní nevěry, což je také ten hlavní důvod, proč ve mně sousedova zmínka znovu vzbudila podezření. „Mariana Pavlovi opravdu nadbíhala, jak mohla, ale on si jí vůbec nevšímal. Proto taky odjela o týden dřív a byla solidně popuzená. V tomto ohledu je to s ní těžké. Když si něco umane, těžko se dá pak přesvědčit, aby to vzdala. Každopádně Pavel neudělal nic, kvůli čemu by měl mít vůči tobě špatné svědomí.“ Váhavě se na ni podívám. „Pavel by tě nepodvedl,“ ujistí mě naprosto vážným hlasem. Na malou chvíli pocítím příliv sympatie a porozumění. Možná kdybychom se hodně snažily, mohly bychom nakonec být kamarádky. Jenže ani jedna z nás se snažit nechce. V okamžiku, kdy 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297747
pomine důvěrná chvilka v pizzerii a my vyjdeme na denní světlo, Veronika opět nahodí svou nepřístupnou masku, kterou už nesundá. Během cesty zpátky domů neprohodí jediné slůvko. Vůbec mě tím nepřekvapí. Já sama už jsem jakékoliv pokusy s ní komunikovat vzdala. Místo toho přemýšlím nad naším rozhovorem a snažím se vše si v hlavě urovnat, což zabírá veškerou mou pozornost, zatímco ona si vystačí se svým mobilem, do kterého ve vlaku celou dobu ťuká jako splašený datel. Když konečně vejdeme do domu jejích prarodičů, kde se právě schází celá rodinka k večeři, viditelně se mi uleví. Veronika se sveze v kuchyni na gauč a také působí mnohem víc uvolněně. Na babiččinu otázku, jak bylo, broukne pouze neurčité: „Fajn!“ Zajisté to však pořádně proberou, až nebudu v doslechu. „Je to zámeček Emy Destinové?“ vyhrkne Jirka, sotva mě uvidí. S pozdravem se nezdržuje a už vůbec si nevšimne své přítelkyně, která byla celý den pryč. „Cože?“ vykulím na něj nechápavě oči. „To místo, kde pracuješ,“ připomene mi. Potlačím pobavený úsměv. Docela mě dostane, že na naši hru tak úplně nezapomněl a stále se mou hádanku snaží rozluštit. „Ne,“ zakroutím hlavou a on si povzdechne. „Sakra,“ zanadává tiše a posadí se ke stolu. Veronika nás sleduje nechápavým pohledem. Když zašilhá na mě, postřehnu v jejím obličeji více než jasné stopy žárlivosti.
100 Ukázka elektronické knihy