98
Raná cisterciácká ekonomika v Čechách Aneb jak to bylo s grangiemi?
podnikání na grangiích, aniž by ovšem jejich existenci apriorně vylučoval.32 Pojetí grangie u shora citovaných českých historiků je oproti tomu mnohem tradičnější, úžeji vymezené. Tento pohled nedovoluje postihnout celou pest rost a rozrůzněnost historických podob tohoto hospodářského jevu. Pro další postup bádání vidím jako nanejvýš žádoucí sjednocení termi nologie. Diskusi na toto téma pokládám za naléhavou. Takový postup by měl vésti k definování pojmu grangie, k její charakteristice včetně geografického rozšíření typu, a tak k určení základních znaků její středoevropské podoby. Pouze porovnání poznatků z jednotlivých zemí a vyjasnění si pojmového apa rátu, může přispět k dalšímu, hlubšímu poznání. Poznání úlohy grangie ve střední Evropě by mělo upřesnit podobu cisterciácké středoevropské ekono miky a vymezit základní znaky, jimiž se tento systém odlišoval od klášterního hospodářství západoevropského.
32 K. Elm: Mythos oder Realität? Fragestellungen und Ergebnisse der Zisterzienserforschung, in: Unanimité et diversité cisterciennes, ed. N. Bouter, Saint-Étienne, 2000, s. 26.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297463
CISTERCIÁCI VE DVORSKÉM PROSTŘEDÍ 12. AŽ RANÉHO 15. STOLETÍ
Opati cisterciáckých klášterů patřili ve všech zemích, kde řád působil, ke členům panovnických dvorů. Nárok na přístup k panovníkovi vyplýval z jejich vysokého postavení v rámci církevní hierarchie, který jim dával právo účastnit se dvorského života. Opati se většinou podíleli na akcích tzv. „velkého dvora“ (curia maior; curia plena), při nichž reprezentovali své kláš tery.1 Jen někteří se stali dvořany v užším smyslu, když si je panovník vybral za své rádce či diplomaty, nebo je přijal do svých služeb jako zpovědníky, případně kaplany. Na evropských dvorech se cisterciáci začali objevovat prakticky ihned po založení řádu. I když podle vlastních řádových instrukcí měli žít stranou společnosti, řád sám sebe chápal téměř jako poustevnický,2 cisterciákům to nebránilo v relativně častých kontaktech s dvorským prostředím. Zářným příkladem tohoto rozporu je sám Bernard z Clairvaux, jehož život se z velké části odehrával na cestách mezi centry světské a duchovní moci. Vzpomeň me alespoň na jednu fasetu této výjimečné osobnosti, připomeňme si jej jako horlivého propagátora 2. křížové výpravy,3 vynikajícího řečníka, který navštěvoval panovnická a šlechtická sídla, aby zde šířil myšlenku kruciáty, jehož slova, byť pouze v písemné podobě, doputovala i na dvůr českého kní žete Vladislava II.4 Jaké důvody vedly vládce k tomu, aby do svých „politických služeb“ při jímali právě členy cisterciáckého řádu a jakou činnost od nich očekávali? Nejčastěji šlo o úkoly diplomatické – cisterciáci často působili jako poslové, členové poselstva, vyjednavači, mediátoři, rozhodčí sporů a velmi často také jako mírotvorci – ti, kteří dokážou sladit nároky všech stran, tak, aby mohl být mezi nimi uzavřen mír.
1 2 3
4
Základní informace o podobě dvorů viz D. Dvořáčková-Malá, J. Zelenka: Curia ducis, curia regis, Praha 2011, s. 24–35. M. B. Bruun: The Cistercian Rethinking of the Desert, Cîteaux. Commentarii cisterienses 53 (2002), s. 193–212. Bernard zahájil kampaň v roce 1146 ve Vézelay, kde francouzský král Ludvík VII. přijal kříž. Ná sledujícího roku, doprovázen opaty z Ebrachu a Reinu, pokračoval v kázáních v Německu, kde si zajistil účast Konráda III. a četné říšské šlechty (D. H. Williams: The Cistercians in the Early Middle Ages, s. 163). CDB, I, Praha 1907, č. 150, s. 151–153.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297463
100
Cisterciáci ve dvorském prostředí 12. až raného 15. století
A proč cisterciáci? Jistá kvalita členů řádu vyplývala ze samého významu instituce, kterou reprezentovali. Cisterciácký řád, váha jeho pověsti, to vše dodávalo opatům značnou úctyhodnost. Mnohdy mohl být kvalitou rodin ný původ. Tento poznatek se týká zejména 12. století, kdy do cisterciáckých klášterů vstupovali převážně synové ze šlechtických rodin, mnohdy i z velmi vznešených. Za všechny jmenujme Otu Frisinského, syna rakouského vévody Leopolda III. a nevlastního bratra císaře Konráda III., který se stal mnichem a později opatem v Morimondu. Svou dvorskou kariéru realizoval sice větši nou jako biskup frisinský, cisterciákem však zůstal a cítil se jím až do konce svého života.5 V souvislosti s činností cisterciáků jako dvořanů historici oceňují jejich široký rozhled a jejich velmi dobrou informovanost, jež dávají do souvislosti s organizačními principy řádu. Již samotné jednání generálních kapitul při nášelo každoročně přehled církevních a politických novinek. Navíc pravidel né povinné cesty do Cîteaux znamenaly pro opaty ze vzdálenějších zemí jak příležitost poznávat jednotlivé země a kraje, jimiž projížděli, tak také s ohle dem na zvyklost, že opati z bezpečnostních důvodů nejezdili sami, ale pohy bovali se ve větších skupinách, možnost podrobných diskusí s kolegy z jiných oblastí. I když z některých zemí jezdili opati na generální kapitulu jen jednou za několik let, neboť bylo příliš náročné vypravit se na tak vzdálené místo každý rok, nezůstávali bez informací.6 V řádu se totiž zřejmě dodržovalo pravidlo, že každoročně musí být v Cîteaux přítomni alespoň někteří opati z regionu, aby ostatní měli možnost seznámit se se vším, co generální kapi tula přinesla.7 Šlo zejména o nová statuta – pravidla, jimiž se měly kláštery řídit,8 v praxi se však s velkou pravděpodobností dostávalo i na novinky jiného typu.
5 6
7 8
W. Gessel: Otto von Freising: Bischof, Politiker, Gelehrter, München 1988; J. Ehlers: Otto von Freising . Ein Intellektueller im Mittelalter, eine Biographie, München 2013; H. Flammarion: Recueil des char tes de l’abbaye de Morimond au XIIe siècle, Nancy 2014, s. 379–381. Oficiální povolení jezdit na generální kapituly jen jednou za tři roky dostali opati z Čech a z Mo ravy sice až roku 1410 (J. M. Canivez (ed): Statuta IV, Louvain 1936, 1410, č. 11, s. 119), informace sa motných Statut generálních kapitul však naznačují, že ani v předchozích obdobích nebyla účast českých opatů v Cîteaux každoroční. Srv. K. Charvátová: Cesty českých cisterciáckých opatů na generální kapituly, Colloquia mediaevalia Pragensia 3, Historia Monastica, I, ed. D. Foltýn – K. Charvátová – P. Sommer, Praha 2005, s. 215–238. Pravidlo, že alespoň některý z opatů z regionu má být přítomen na generální kapitule řádu, je explicitně formulováno pro irské kláštery (J. M. Canivez (ed): La codification cistercienne de 1202 et son évolution ultérieure, Roma 1964, s. 63), platilo však zřejmě šířeji. K úkolům účastnících se opatů patřilo odvézt s sebou písemnou verzi statut, na nichž se generál ní kapitula toho roku usnesla (J. M. Canivez (ed): Statuta, I, Louvain 1933, 1212, č. 6, s. 390). Opati, kteří nebyli na generální kapitule, měli povinnost si text nově schválených statut opatřit. Zda má klášter poslední zápis z generální kapituly, se každoročně kontrolovalo při vizitaci (Statuta, I, 1212, č. 7, s. 390–391).
Ukázka elektronické knihy