Debakl však Hanu mrzel především kvůli otci. Že ministr seřval svého osvědčeného spolupracovníka jen proto, že vyslovil jméno Kováč, mohlo znamenat jen to, že tatínek nesedí kvůli nějaké malichernosti. Kdyby aspoň přišla nějaká zprávička z basy, že se má dobře, nebo aspoň něco, že se vůbec ještě má. Ale nic. Absolutní ticho. O několik dní později náhodou objevila v Pravdě zprávu o soudruhu ministrovi kultury, který se právě vrátil z třítýdenní cesty po kulturních památkách Sovětského svazu. Pohled do kalendáře Hanu přesvědčil, že Tibor neměl kdy před svým šéfem otcovo jméno vyslovit. Ulevilo se jí kvůli otci, že to s ním možná přece jen není tak zlé. Ale přitížilo se jí kvůli tomu zrádci, který na ministerstvu jistě nanejvýš tak myje záchody a možná ani nemá vůbec žádnou manželku, natož těhotnou… Pohár hořkosti překypěl během obligátní nědělní večeře u Mišových rodičů. Chlapcova matka politovala Hanu jako polosirotka, což prozatím neodpovídalo skutečnosti. Hana se ohradila a snoubenec ji podpořil, i když z absurdní perspektivy: děvče by bylo polosirotkem, kdyby její otec padl během Povstání, ale takto? Protože přítomní věděli, že Kováč se Povstání účastnil a k smrti mu příliš mnoho nechybělo, Hana se rozčílila. Nato ji všichni začali utěšovat a omlouvat její výroky napjatými nervy. Děvče se urazilo a prohlásilo, že je chce dalších nerváků ušetřit, a zasnoubení proto ruší. Ale o tom nechtěl vůbec nikdo ani slyšet. Mišo dokonce před Hanou poklekl
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297288