98
m a x
s k i t t l e
•
d a l š í
,
p r o s í m
Sobota 29. září (22:05) V posledních šesti hodinách se William osvědčil jako jedinečný výstavní pudl. Zíval, trošku si poplakal, hodně se koukal kolem sebe, spal, seděl (nebo spíš visel v nosítku), nedělal vůbec nic a mnohokrát se pokadil. To všechno k nesmírnému potěšení všech svatebních hostů. S Alicí jsme se spravedlivě střídali (zatímco si ten druhý na chvíli odskočil zatancovat a připomenout si, jaké to bylo, když jsme ještě byli bezdětní) a teď jsme oba dva naprosto vyčerpaní. Utahaní k smrti. Věnovat se na svatbě třítýdennímu dítěti je pěkná dřina. Při této příležitosti mě napadá příměr s kachnou. Alice a já jsme takové kachničky. Na povrchu to vypadá, že jsme dnešním svatebním dnem propluli bez sebemenší námahy. Mimino? Jaké mimino? Není s ním vůbec žádná práce! Ve skutečnosti jsme celou dobu nenápadně a usilovně šlapali vodu v urputné snaze udržet se nad hladinou. Cestou do hotelu jsme oba příliš unavení na to, abychom mluvili, zatímco William si užívá řev, který si po dnešním vzorném chování jednoznačně zaslouží. Když začne stávkovat auto, vlastně mě to nepřekvapí. Všechno to šlo až příliš jako na drátkách. Tohle je karma. Myslím, že se porouchalo vstřikování paliva u jednoho z válců motoru. Během okamžiku jsme zpomalili z šedesáti mil za hodinu na šest. K hotelu je to ještě celá míle. Během okamžiku se rozhodnu: v žádném případě nenechám Alici s Williamem čekat v autě v odstavném pruhu, když nám do cíle zbývá jen kousek. William dál pláče. Řev vytěsním a pokouším se soustředit. Nakonec se rozhodneme do hotelu dojet rychlostí šest mil za hodinu. Alice autům za námi máváním naznačuje, že nás mají předjet (vzhledem k naší rychlosti to není nijak obtížné) a já řídím se zapnutými výstražnými světly. Ta poslední míle se zdá nekonečně dlouhá, ale nakonec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS297266