Zuzana se po asi dvaceti minutách začala probouzet, ale zůstávala slabá jako moucha. Lenka jí dezinfekcí vymyla rány. Musel to být nějaký hodně agresivní toxin, a tak byli na pochybách, zda takhle prosté ošetření bude stačit. Zbylých pět zachráněných spočívalo v hlubokém bezvědomí připomínajícím kóma. „Snad nám tu nezemřou,“ obávala se Katka. Zabalili je do všech dek, které našli a eliminovali tak nebezpečné podchlazení, kterému byli dlouhé hodiny vystaveni. Bedlivě jim prohlédli každou část těla. V některých ranách dosud vězely dlouhé, fialovobílé stonky zákeřné rostliny. Pinzetou je vytahovali a odkládali do prázdné sklenice s víčkem, aby je pak dodatečně prozkoumali. Rány omyli dezinfekcí, více už udělat nemohli. Zuzana se postupně probrala natolik, že jim začala pomáhat. „Měla by sis taky lehnout,“ varovala ji Lenka, „nebo tady znova zkolabuješ.“ „To je dobrý,“ mávla Zuzana rukou. „Cítím sice pořád určitou slabost, ale ta se dá překonat. Pokusím se později zjistit, co to mohlo být za jed, ale nevím… nejsem žádný odborník na chemii.“ „Thomas byl na nás parádně nasranej, že jsme je sem vzali,“ vysvětloval naštvaně Daniel. „Ti jeho kumpáni nás nechali dvě hodiny zmrzat v kanále bez jakékoliv pomoci. Jen na nás hleděli kamerou a užívali si to.“ „Ach, to je hrozný. Já to s Thomasem vyřídím, všechno bude v pořádku,“ odpověděla. Mohli se spolehnout už jen na ni.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296956