a ztratili jsme se navzájem. Tak jsem se vydal na jih, protože tam jsme měli pak pokračovat.“ Kněz rozpřáhl ruce. „Voják? Badatel z Anglie? Nikdo tak zajímavý nevkročil na bahnité cestičky v Cholodnoj už celá staletí, ale kdo ví v těchhle pohnutých časech, co přinese zítřejší den? Ty sám jsi vzácným hostem, Wille Ivanoviči. Musíš zůstat v mém domě přes noc, popo vídáme si a najíme se spolu. Lydie Alexandrovno!“ zavolal. Do místnosti tiše vešla postarší žena. Otěc Semjon si s ní rusky vymě nil několik slov a žena přikývla, vzala sklenici a nalila do ní ze samovaru horký čaj. Donesla ho Willovi a přistrčila mu talířek zavařeniny a stříbrnou lžičku. „Děkuju,“ řekl Will. „Tou zavařeninou si ho oslaď,“ poradil mu kněz. „Lydie Alexandrovna ji dělala sama, z brusinek.“ Čaj po ní byl ohavně nasládlý a hořký zároveň, ale Will přesto zdvo řile upíjel. Kněz se k němu nepřestával naklánět co nejblíž, prohlížel si ho, sahal mu na ruce, jestli mu snad není zima, a hladil ho po koleni. Aby odvedl jeho pozornost jinam, zeptal se Will, proč se všechny domky ve vesnici naklonily do strany. „Vzedmula se země,“ začal kněz vyprávět. „Přesně jak bylo předpovězeno v Apokalypse svatého Jana. Všechny toky se obrátily proti proudu… Ta velká řeka nedaleko se dřív vlévala na severu do Polárního oceánu. Pramenila v horách ve středu Asie a tekla sem k nám po tisíce a tisíce let, od první chvíle, kdy Nejvyšší Bůh, Otec všemohoucí, stvořil svět. Ale když se země otřásla a přivalila se mlha a záplavy, všechno se změnilo a tahle řeka plynula po celý týden na jih, možná i déle, a teprve pak se znovu obrátila a už zase teče na sever. Svět je vzhůru nohama. Kde jsi byl ty, když se země otřásla?“ „Daleko odtud,“ odpověděl Will. „Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Než se mlha zvedla, ztratili se mi naši, a teď ani nevím, kde to jsem. Řekl jste mi, jak se jmenuje tahle vesnice, ale kde leží? Kde jsme?“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295798