TEMNÝ RY TÍŘ
Právě tihle „pravověrní“ si 12. ledna 1966 zapnuli televizního Batmana a jedna věc jim byla naprosto jasná a byli si jí jistí až do morku kostí: Jejich Batman žádný zpropadený Batusi netancoval.
CAMP UTRŽENÝ ZE ŘETĚZU
V průběhu let se určitá tvrzení o televizním Batmanovi zažila a stala se z nich sice nepravdivá, ale o to rozšířenější fakta. Zaprvé, že to byla jen parodie. Nebyla. Při vytváření pilotního scénáře k Batmanovi si scenárista Lorenzo Semple Jr. vzal z Batmana #171 z března 1965 příběh The Remarkable Ruse of the Riddler a adaptoval ho do podoby pilotního dvoudílu Hi Diddle Riddle / Smack in the Middle. Až na to, že on ho neadaptoval. Adaptace je proces přeměny příběhu z jednoho média do druhého, při kterém je třeba věnovat pozornost konkrétním přednostem a slabinám obou vyprávěcích forem. Když zpackáte filmovou adaptaci divadelní hry, snímek bude působit uzavřeně a strnule; televizní minisérie špatně adaptovaná podle románu zase může být zatížená úmorným úvodem a nadbytečnými detaily. Superhrdinské komiksy sestávají z rozmáchlých panelů, které doslova explodují akcí a barvami, které zachycují vystupňované emoce s obrovskou naléhavostí. Zato televize je jako médium mnohem tišší, klidnější, intimnější. K přenosu informací tam mnohem častěji dochází v rozhovoru dvou postav, kdy jsou kamery rozestavené kolem herců tak, aby divákům umožnily sledovat, jak na sebe postavy vzájemně reagují. Superhrdinské komiksy si libují ve spektáklu, zatímco televize sází na vztahy. Kdyby měl Semple skutečně v úmyslu adaptovat Batmana #171 pro potřeby televizního vysílání, klidně to udělat mohl. Mohl svůj scénář pojmout 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295250
Čas pro netopýra …
jako přímočaré dobrodružství vyprávěné pohodovým, nezávadným tónem, který by si nezavdal s některými díly Star Treku, Tarzana nebo Voyage to the Bottom of the Sea. Jenže on namísto toho, aby příběh adaptoval, ho jen opsal. Bez jakýchkoliv úprav přenesl motivy superhrdinských komiksů do formátu půlhodinového televizního pořadu. Vzal základní stavební prvky komiksových superhrdinských vyprávění – arcipadouchy v šílených kostýmech a s ještě šílenějšími plány, komplikované smrtící pasti a zázračné útěky, zvukové efekty, manichejské pojetí světa, ve kterém neposkvrnění hrdinové donekonečna bojují s podlými silami závisti a zla – a bez sebemenší změny je prostě a pouze přemístil do televize. Spousta fanoušků si dnes myslí, že byl seriál přepálený záměrně, že tvůrci na diváky vědomě pomrkávali, ale zjevně není pravda ani jedno. Televizní Batman byl míněný úplně vážně, každé filmové políčko. Ve skutečnosti totiž právě o to šlo. Ironií zůstává, že tvrdé fanouškovské jádro na seriál nadává, protože jeho tvůrci „Batmana nebrali vážně“. Jenže oni se nesnažili o nic jiného. Jejich přístup byl nejgeniálnější právě tímhle adaptačním džiu-džitsu. Právě v tom se skrýval klíč k jeho masovému úspěchu. V podstatě jen vzali pravidla a konvence jednorozměrného Batmana té doby, zreprodukovali je ve třech rozměrech, a navíc jeho příběhy vyprávěli se strašně kamennou tváří – producent William Dozier to popisoval slovy „jako bychom měli shodit bombu na Hirošimu“. Tímhle způsobem dosáhli něčeho, co se televizi, potažmo kultuře obecně, do té doby nepodařilo. Televizním tvůrcům hodně napomáhalo i pevné odhodlání Nationalu zachovat Batmana plochého a staromódního. Potřebovali přímočarého hrdinu, který se dvakrát nezamýšlel nad svými motivacemi a cíli a jehož víra ve vlastní 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295250
TEMNÝ RY TÍŘ
poslání byla natolik skálopevná, že ji šlo brát jako samozřejmou a pevnou součást struktury vyprávění. Nebyla to parodie, ne tak úplně. Producenti seriálu nechtěli komiksy zesměšňovat nebo je brát na lehkou váhu. Spíš se jim zdálo, že něco takového ani nemají zapotřebí – komiksy jim připadaly triviální samy o sobě. O satiru z jejich strany taky nešlo, protože satira komentuje něco jiného než sama sebe. Svět televizního Batmana jako by byl hermeticky uzavřený. Odkazuje leda sám na sebe, byť stylově. A když už se televizní tvůrci výjimečně obtěžují zmínit aktuální události, zpracují dané téma s tak jedinečnou rafinovaností, až ho změní k nepoznání a výsledek je naprosto bezzubý: třeba boj za ženská práva ztělesňuje Nora Clavicle a její Zločinný klub dam v sukních a nepokoje mladistvých zastupují omámené květinové děti Liliového Louieho. Jestli ale nešlo o parodii ani satiru, tak co to bylo? Zástupy sloupkařů a kritiků, kteří o seriálu v prvních měsících roku 1966 psali, by mohli poradit. Ještě před samotnou premiérou se v článku za článkem opakovalo jedno slovo vznášející se v tehdejším kulturním ovzduší a svázané bylo s Batmanem tak napevno, že se bez něj v následujících padesáti letech neobejde žádná diskuse o tomto seriálu. To slovo zní „camp“. Esej Susan Sontagové „Poznámky o fenoménu camp“, který vyšel v časopise Partisan Review dva roky před premiérou seriálu, se stal doslova fenoménem. Sontagová svůj text koncipovala jako sérii padesáti osmi číslovaných úryvků – poznámek, jak stálo v titulu –, ve kterých chtěla ukázat, že některá umělecká díla se vyznačují jistou prchavou a těžko popsatelnou vnímavostí a estetickou citlivostí. O konceptu campu věděla do vydání jejího eseje maximálně městská kulturní elita a gay subkultura. Sontagové stačilo padesát osm poznámek, aby pojem campu přiblížila, 98 Ukázka elektronické knihy