Ingrid pohlédla na tři nové dopisy, přidala je na hromádku těch důležitých, zmačkala nepodstatné papíry, z odemčené soukromé zásuvky vybrala zbytečné papíry, zmačkala je, sešla dolů a hodila je do kamen s pocitem, že se jí něco podařilo, Ingrid měla ráda ten pocit a vyhledávala ho, pocit, že něco správného zařídila. To ji ale nezbavilo pocitu, že o něco přišla, o Fredrikovu blízkost, i o Suzanninu. A co všichni ostatní? Ráno znovu seděla u psacího stolu, s papírem a tužkou – ostrov bičoval prudký déšť – a začala psát dva dopisy, jeden Mariann a jeden Fredrikovi, psala je skoro zároveň. Ani v jednom nezmínila problémy jakéhokoli druhu, poděkovala za mošt, všichni jsou zdrávi, blíží se jaro, těším se, až vás všechny zase uvidím. Zbývala ale ještě jedna adresa, Suzannina na Øvre Foss, ulice Seilduksgata, Oslo. To byl tvrdší oříšek. Ingrid se rozhodne, že nejlépe bude zůstat u tradičního postupu a chrlit ze sebe stejné tolikrát použité fráze, zimní fráze, někdy bagatelizující situaci, a občas je proložila poznámkou o hrozném počasí, o malých úlovcích a o tom, že Barbro se letos povedlo pověsit na sušáky asi dvě stě do párů svázaných ryb, když jsme teď jen dvě, musíme se při rybolovu zdržovat blízko u břehu a pořád hlídat děti, které mají za úkol být vždy na dohled, to samozřejmě nedodržují, a jsme zdrávi. Ingrid vygumovala větu o tom, že děti by měly být na dohled, přidala pravdivější poznámku o počasí a tužka jí sklouzla do smířlivějšího tónu: po Suzanne se jí moc stýská, postrádáme tě, všichni čtyři. Na závěr napsala, že právě dostala dopis od Fredrika a může hned jeho matku potěšit tím, že je na Lofotech spokojený, s Hansem, Martinem a dvojčaty se má dobře, chodí do školy a těší se domů.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294836
Vymazala větu o škole, spokojenosti a o tom, že se těší domů, a připsala, že opravdu doufá, že se Suzanne daří dobře, bez přestání na ni myslí jako na dceru a těší se, že od ní dostane zprávu. Má ale ten dopis poslat, nebo ho schovat? Ingrid ho nechala ležet, vrhla se na každodenní práce, pak se rozhodla a všechny tři dopisy poslala s Danielem, který koncem týdne přivezl kávu, cukr, mouku, dvě plata husích vajec a další staré noviny od Světlany. Tentokrát ale žádný dopis pro Ingrid, a to ji potěšilo.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294836
15
Jeden celý den strávili úklidem boudiček pro kajky, které se zase co nevidět vykolébají na břeh, nachystají si svá zázračná hnízda, nakladou olivově zelená vajíčka a sedí na nich, dokud se někdy v květnu či červnu neobjeví drobná kuřátka s jediným pomyšlením v hlavě: na moře. Kde je moře? napadne takové kajčí mládě hned, jak vystrčí zobák na svět. Většinou to mají k moři z kopce, možná je naviguje zemská tíže nebo se orientují podle ocasního pera maminky, která se kolébá svědomitě před nimi, sama celá nedočkavá. Moře je záchrana. Ingrid vyprávěla Kaje a Mathiasovi o tom každoročním záhadném rituálu, podle něhož by si ostrované mohli natahovat hodiny, o směsici toho, čemu rozumíme, když pozorujeme živé tvory, a toho, co si domýšlíme. Narazila tu na bariéru, vyvolanou Mathiasovým nevyčerpatelným bohatstvím nápadů, ale je přece třeba a těší nás vyprávět svým dětem a vnoučatům, co jsme se sami naučili a zažili, a snažíme se to dělat co nejlíp. „Co je to vnouče?“ zeptal se Mathias. „Co?“ nechápala Ingrid. Počasí bylo příšerné, chumelenice, čerti se ženili, ale nárazy větru nebyly tak prudké, aby děti nemohly jít ven.
97
Ukázka elektronické knihy