Ingrid pohlédla na tři nové dopisy, přidala je na hromádku těch důležitých, zmačkala nepodstatné papíry, z odemčené soukromé zásuvky vybrala zbytečné papíry, zmačkala je, sešla dolů a hodila je do kamen s pocitem, že se jí něco podařilo, Ingrid měla ráda ten pocit a vyhledávala ho, pocit, že něco správného zařídila. To ji ale nezbavilo pocitu, že o něco přišla, o Fredrikovu blízkost, i o Suzanninu. A co všichni ostatní? Ráno znovu seděla u psacího stolu, s papírem a tužkou – ostrov bičoval prudký déšť – a začala psát dva dopisy, jeden Mariann a jeden Fredrikovi, psala je skoro zároveň. Ani v jednom nezmínila problémy jakéhokoli druhu, poděkovala za mošt, všichni jsou zdrávi, blíží se jaro, těším se, až vás všechny zase uvidím. Zbývala ale ještě jedna adresa, Suzannina na Øvre Foss, ulice Seilduksgata, Oslo. To byl tvrdší oříšek. Ingrid se rozhodne, že nejlépe bude zůstat u tradičního postupu a chrlit ze sebe stejné tolikrát použité fráze, zimní fráze, někdy bagatelizující situaci, a občas je proložila poznámkou o hrozném počasí, o malých úlovcích a o tom, že Barbro se letos povedlo pověsit na sušáky asi dvě stě do párů svázaných ryb, když jsme teď jen dvě, musíme se při rybolovu zdržovat blízko u břehu a pořád hlídat děti, které mají za úkol být vždy na dohled, to samozřejmě nedodržují, a jsme zdrávi. Ingrid vygumovala větu o tom, že děti by měly být na dohled, přidala pravdivější poznámku o počasí a tužka jí sklouzla do smířlivějšího tónu: po Suzanne se jí moc stýská, postrádáme tě, všichni čtyři. Na závěr napsala, že právě dostala dopis od Fredrika a může hned jeho matku potěšit tím, že je na Lofotech spokojený, s Hansem, Martinem a dvojčaty se má dobře, chodí do školy a těší se domů.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294836