Film a doba 2/2021 (Ukázka, strana 99)

knIhy A tvorbA 097

↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294541

Knihy

Filmový vkus masových vrahů

Kniha historika, literárního vědce a germanisty Petera Demetze je příspěvkem k poznání jedné z kapitol kulturně­ ‑politických dějin Evropy dvacátého století. Nezaměřuje se striktně pouze na film, ale hledá souvislosti, příčiny a důsledky neomezené moci nad filmem, kterou disponovali diktátoři Stalin, Lenin, Goebbels, Hitler a Mussolini. Dělá to kultivovanou a čtivou formou, přičemž ke čtivosti textu přispívá i český překlad. Dostává se nám do rukou kniha, díky které nabudeme některých nových vědomostí, jiné si osvěžíme a všechny do sebe zapadají. No jo, vždyť je to vlastně logické, řekneme si po přečtení Demetzovy práce.

Že světoví diktátoři využívali film ke svým mocenským cílům, se obecně ví. Různým mocipánům trvalo různě dlouho, než možnosti rozvíjejícího se média prokoukli, ale když už se tak stalo, cíleně a systematicky je zneužívali.

Kniha Diktátoři v kině zmíněné procesy samozřejmě popisuje, i když čtenář by možná čekal, že toto téma autor rozvine více. Demetz pojednává o tom, jak totalitní vládcové přizpůsobovali film (kinematografii) svým záměrům a využívali jej k upevňování moci, pronásledování protivníků, ovlivňování veřejného mínění a vkusu, respektive k cílené manipulaci s lidským vědomím. Proto film a filmaře tvrdě ovládali, rozhodovali, co se má točit a co se smí divákům pustit, a když se jim někdo nehodil, bez slitování s ním zatočili. Samozřejmě často s pomocí lží a dalších manipulací. Mnozí tvůrci tak točili podle politického i tematického zadání. Fungovala i velká míra autocenzury. Režiséři, herci a příslušníci dalších filmových profesí si prostě chtěli zachránit život a možnost tvorby. Z knihy se tak třeba dozvíme, jak moc privilegované postavení u Hitlera měla herečka a zpěvačka Margarete Slezaková, dcera věhlasného operního tenoristy a filmového herce Lea Slezaka, rodáka ze Šumperka; popsána je i epizoda, kdy se Goebbels snažil další hvězdu Renate Müllerovou coby ideální árijku vtlačit do Hitlerovy náruče. Herečka měla židovského milence, který emigroval, a německý nacistický režim ji vydíral, aby byla Hitlerovi po vůli.

098

Peter Demetz, Diktátoři v kině. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2020, 236 stran. ISBN 978-80-7325-508-4.

↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294541

Knihy

Autor seznamuje čtenáře i se vznikem nových filmových úřadů, institucí a zákonů, které měly sloužit totalitním režimům a zbavovat se nepohodlných tvůrců. Zmíněné instituce měly obrovskou moc a zodpovídaly se přímo diktátorům. Je nasnadě, že se jim snažily zavděčit. Svobodná umělecká kritika byla pochopitelně zcela potlačena. Při náznaku jakéhokoliv vzepření se „pravidlům“ šlo o život.

V tom si byly komunistické i fašistické režimy více než podobné. Demetz pak v souvislosti s filmovými reáliemi výstižně charakterizuje politické systémy v konkrétních zemích (Rusko, Itálie, Německo, SSSR) a vývoj jejich takzvané kulturní politiky. Jde o podnětný a poučný pohled.

Ještě podrobněji než propagandistické využití filmu v jednotlivých režimech autor charakterizuje povahu a charakterové vlastnosti diktátorů jako takových (viz třeba Mussoliniho vášeň pro sebeprezentaci). Demetz pojal jednotlivé kapitoly věnované vybraným diktátorům a jejich vztahu k filmu i jako osobní charakteristiky těchto kontroverzních osobností, jejich politického vývoje a činů. Často odbočuje k dalším, byť souvisejícím tématům. Obrázek totalitních vůdců a jejich doby je tak košatější a úplnější.

Kniha má šest hlavních kapitol (Úvodní slovo, Lenin, Mussolini, Hitler, Goebbels, Stalin) a dále obsahuje odborné dodatky, poznámky (i ediční) a seznam literatury. Bohužel chybí rejstříky (ať už filmů, nebo osobností); omluvou budiž skutečnost, že kniha nebyla míněna jako vědecké pojednání, ale spíše populárně­‑naučná publikace, byť podložená důkladným studiem a zkušenostmi.

V Úvodním slovu je Demetz hodně osobní. Pojednává o podnětech, které ho vedly ke zpracování tématu, o svém zájmu o film a zaujetí konkrétními tituly, o prvních návštěvách kina. Zajímavé jsou odkazy na dnes už neexistující brněnské a pražské biografy, kam autora coby malého kluka brávala jeho vychovatelka Luisa, čímž vlastně vzbudila jeho zájem o film. Úvodní kapitola knihy dále líčí zdroje, prameny a vůbec získávání materiálu pro zvolené téma. Což je pro čtenáře užitečné: poskytuje zajímavé informace o Demetzovi (a jeho osobnost za to stojí) i o důkladnosti a šíři jeho rešerší.

V úvodu svého pojednání přiznává autor inspiraci vzpomínkovou knihou spisovatelky a kritičky Ilse Aichingerové. Jde o dojemnou souvislost. Když malá Ilse sedávala v kině ve Vídni a myslela na svoji babičku, která umírala v lágru v Minsku, malý Peter v pražském biografu Skaut obdivoval bratry Marxovy a myslel na svoji maminku internovanou v Terezíně.

Osobní zkušenosti či vzpomínky autor přidává i v dalších kapitolách, může­­‑li jimi svůj text obohatit. Při jeho čtení lze vnímat zápal, se kterým knihu psal.

Mimochodem Peter Demetz se narodil v roce 1922, letos na podzim oslaví devětadevadesáté narozeniny!

V roce 1938 ho jako gymnazistu legionáři učili zacházet s kvérem, aby mohl bránit Československo proti Němcům. Kapitulace a okupace země ho velice zklamaly a jeho osobní poznámky a vzpomínky velmi přispívají k osobitosti a hodnotě publikace.

Pět diktátorů – pět různých přístupů k filmu

Kapitola nazvaná Lenin soustřeďuje pozoruhodné materiály o rodící se sovětské kulturní politice a o počínání některých jejích postav (Lunačarskij, Krupská a další).

Líčí, jak se vyvíjel Leninův vztah k filmu; objevná je pasáž o historii (často opakovaného a zneužívaného) citátu „Film je nejdůležitější umění“. Výklad těchto slov se měnil (dokonce i u Lenina samotného) a mnozí si je vykládali jinak.

Sympatické jsou Demetzovy poznámky k avantgardnímu filmu, především v Německu a Rusku. Diktátoři s ním samozřejmě nesympatizovali, ale mihl se kolem nich a –

jak říká jeden z překladatelů Demetzova pojednání Zdeněk Mareček – jejich postoj svědčí o intelektuální impotenci.

Nedohlédli význam této kinematografie a nebyli schopni se takových autorů, jako byl třeba Dziga Vertov, ujmout a dát jim větší prostor. Část Mussolini je bohatá na obecně nepříliš známá fakta: popisuje duceho cestu k moci, vliv na film a jeho využívání k propagandě a sebeprezentaci („ve středu Mussoliniho zájmu byl on sám“) a strategické umístění blízkých, zejména syna, do kinematografického průmyslu. Režim tak inicioval mimo jiné snímky, které tak či onak Mussoliniho oslavovaly. Autor připojuje i zajímavé detaily o konkrétních filmech a cituje z dobových kritik. Za Mussoliniho vznikl filmový festival v Benátkách či slavná italská Cinecittà. Celá kapitola je vlastně politickou esejí o Mussolinim a jeho době; viděno skrze jeho vztah k filmu (a samozřejmě i vztah jeho syna Vittoria, který měl ve své době nad italským filmem obrovskou moc). Sám Benitto Mussolini k filmu příliš vřelý postoj neměl, byl pro něj příliš „plebejský“, horoval pro „vznešenější“ umění. Když si ale uvědomil možné ideologické působení kinematografie, ochotně jí přiděloval značné finanční prostředky, zvláště pak na konkrétní projekty, ale i na další významné počiny. Fašistický mýtus tak byl vytvářen i skrze film. Mussoliniho syn se zhlédl v Hollywoodu, chtěl v Cinecittà vybudovat jakýsi státní italský Hollywood. Začínali v něm italští neorealisté. Pozoruhodný je například popis složité cesty Viscontiho snímku Posedlost (Ossessione, 1943) k divákům.

Tuzemské čtenáře jistě zaujme připomínka českých úspěchů na benátském filmovém festivalu. Dnes je přijímáme jako ocenění kvalit naší kinematografie, jako uznání českých tvůrců. Je ovšem nutné si uvědomit, že jsme oněch cen dosahovali mimo jiné i tím, že některá díla byla ideologicky ušita na míru zásadám, které se nosily v diktátorských státech. Překladatel Zdeněk Mareček tomu říká „lyrický film s nezkaženým venkovem“. V knize je taky zmíněna účast producenta Miloše Havla v porotě benátského festivalu. Česká a italská kinematografie byly ve své době propojeny zřejmě víc, než se u nás tuší.

Zajímavostí je, že Mussolini měl rád i filmy z nepřátelské strany, například americké grotesky Laurela a Hardyho. Dokonce se mu líbil slavný Chaplinův Diktátor (The Great Dictator, 1940)!

Hitlerův zájem o film vidí autor hodně skrze jeho poměr k ženám, hlavně k herečkám; některým z nich věnuje větší pozornost a stejně tak i filmům, v nichž hrály. Ješitný Hitler se rád nechával na recepcích fotografovat se slavnými hvězdami, chtěl si tak u veřejnosti zlepšit image. Kniha ovšem uvádí fakta i o četných promítáních na Berghofu (filmy tam posílal Goebbels) a o Hitlerových osobních filmových zálibách. Zajímavé je srovnání denních režimů Hitlera a Mussoliniho. „Hitler byl izolovaný, vstával pozdě (tou dobou už měl Mussolini za sebou rozcvičku a první hodiny úřadování v Palazzo Venezia), jeho pracovní rozvrh byl improvizovaný a nepravidelný. Kvůli filmům často a rád intervenoval na Goebbelsově ministerstvu. Jako bývalému Mnichovanovi mu osobně záleželo na prosperitě bavorských filmových ateliérů,“01 dočteme se v knize.

Goebbelsovská kapitola je zvlášť bohatá na fakta i komentáře, patrně také proto, že o tom existuje bohatá literatura, kterou Demetz hojně využil. Najdeme tu podrobnosti o Goebbelsově osobě i počátcích jeho zájmu o film (mimo jiné psal filmové recenze). Ze všech uměleckých

01 Peter Demetz, Diktátoři v kině. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2020, s. 123

099

↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy