1683 H ra o čas s použitím hrozeb a násilí nutit Vídeňáky, aby nerezignovali a bojovali. Ani v táboře před městem nepanoval klid a pořádek, jak bývalo u Osmanů zvykem. „Opilí vojáci“, včetně janičářů, vyráželi na soukromé výpravy do okolí, aby sebrali všechno, co předtím nevzali Tataři. Zvlášť se soustřeďovali na „světlovlasé dívky“. Janičáři se bouřili i proto, že podle pravidel neměli strávit před nějakou pevností déle než čtyřicet dnů, a nyní už to bylo o jedenáct víc. Snad nejvíce tím vyděsili Kara Mustafu, dopřávajícího si sirnaté koupele v lázních Baden. Okamžitě se vrátil do tábora. Janičářům poslal několik duchovních, aby pozvedli jejich upadající morálku. Navíc dal rozšířit zprávu, že Leopold I. zemřel. Protože do Kremže právě dorazilo jedenáct tisíc Sasů, které zdržely zásobovací problémy při průchodu Čechami, a také devět tisíc mužů Georga Friedricha knížete Waldecka pocházejících z Frank a Švábska, Karel Lotrinský na 3. září do zámku Juliusburg poblíž Stetteldorfu, ležícího asi sedm kilometrů od Tullnu, svolal válečnou radu. Všichni přítomní akceptovali jeho plán útoku přes Wiener Wald. Frankové a Sasové následně přešli v Kremsu na levý břeh Dunaje, aby se u Tullnu připojili k ostatním spojeneckým silám, chystajícím se provést totéž, jenže opačným směrem. Když lodě přivezly z Lince chleba na týden pro celou armádu, bylo možné vyrazit k Vídni. Přechod řeky sedmdesáti tisícům mužů křesťanské aliance zabral tři dny, od 5. do 7. září. Zdržela je silná bouře, která zvedla hladinu Dunaje. Karel Lotrinský a Jan Sobieski mezitím upřesnili, jak svá vojska zformují. Sasové, Bavoři a další „Němci“ vytvoří levé křídlo začínající u Dunaje. Střed bude patřit císařským. Poláci budou napravo, na čestném místě. Turci zatím pokračovali v útocích na baštu Burg, kterou měli den předtím na chvíli ve své moci. Obránci je opět kosili palbou. Občas došlo i na boj muže proti muži. Už 6. září se osmanským minérům podařilo odpálit další nálož. Tentokrát pod Löbelbastei.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294447
1683 R ozum proti víře Když se janičáři pokusili dvanáctimetrový průlom využít k průniku do města, bylo jich o patnáct set méně. Osmý zářijový den explodovaly miny pod jinou baštou. Útok, který následoval, obránci vedení osobně Starhembergem i tentokrát odvrátili. Ten večer jich po boji v troskách zborcené bašty zbývalo na hradbách něco kolem čtyř tisíc. Tři tisíce byly nemocných nebo raněných. Jako povzbuzení
Systém zákopů mezi Burgbastei a Löbelbastei.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294447
1683 H ra o čas zazářilo v noci nad Kahlenbergem pět raket. Ohlašovaly blížící se pomoc. „Vídeň je v krajní nouzi. Ale kdo věří v Pána, ten není malomyslný,“ psal Leopold do vojenského ležení Marcovi d’Aviano. Ten týž den celebroval v Tullnu velkou polní mši a jako papežův legát požehnal vojsku chystajícímu se na pochod, jenž začal hned následujícího dne, 9. září. Krajina byla tak vyplundrovaná, že koně žrali z nouze listí ze stromů. Turečtí minéři a zákopníci se v tom čase propracovali ke kurtině Löbel. Hrozilo, že město by mohlo padnout během několika hodin, popřípadě několika desítek hodin. Ale Osmany zaměstnávaly jiné starosti. Už věděli, že „nevěřící“ dorazí do tří dnů. Chytili dvojici poslů vyslaných za Starhembergem a vyslechnout je bylo to nejsnazší. Ráno 10. září císařští společně se Sasy, částí říšských jednotek a většinou dělostřelectva prošli po dunajské cestě přes Klosterneuburg do údolí k Weidlingu na severozápadní straně Leopoldsbergu a Kahlenbergu. Poláci a zbývající říšské oddíly se zde stočili doprava a po cestě přes Kierling táhli do Hagentalu. Když tudy před třemi dny projel plukovník Donat Johann hrabě Heissler s šesti stovkami dragounů, aby zapálením ohňů ze čtyři sta osmdesát metrů vysokého Kahlenbergu oznámil do Vídně, že záchrana je nablízku, nikde na nepřítele nenarazil. Spojenecké velitele přesto trápila myšlenka, co když Kara Mustafa přece jen na poslední chvíli poslal na zmíněné kopce své vojáky. Válečná rada, která se sešla týž den večer v osmanském táboře, byla docela bouřlivá. Někteří velitelé prosazovali konec obléhání a ústup, jiní zase navrhovali obsadit výšiny Wienerwaldu a zde počkat na nepřítele. Jenže Kara Mustafa nesouhlasil. Obával se, aby vídeňská posádka nevyužila situace a neponičila tak pracně vybudované a dobývané postavení před městem. Výsledkem
99 Ukázka elektronické knihy