měl další den volno a nikam nejel. Telefonovalo se ještě několika dalším řidičům, ale nikdo další den nejel, nebo již neměl volné místo v autě. Jedinou radu, co jsme od nich dostaly, bylo, ať ráno sejdeme na hlavní ulici a uvidíme, zda něco pojede, případně zajedeme k letišti na hlavní stanoviště aut do Dušanbe. Může se nám poštěstit i let letadlem, ale s tím místní nemají zkušenost, prý auto je jistější. Zajímavé, co jsme slyšely, tak všichni lidé, kterým se podařilo na této trase letět letadlem, tak vždy letěly směrem z Dušanbe do Chorogu, nikoliv opačně. Údajně se letenky pro směr z Chorogu do Dušanbe začínají prodávat na daný den až v době, když letadlo odstartuje z Dušanbe a je jisté, že když doletí do Chorogu, tak se otočí a poletí zpět. V noci jsem zase dostala průjem, musela jsem dvakrát ven z místnosti, z domu, před ním se obout, doběhnout na záchod doprostřed zahrady, alespoň, že tu mají světlo na cestu.
Obrázek 40: Horké prameny Grančašmá 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294424
21. 9. 2018, PÁTEK, PŘEJEZD ZPĚT DO DUŠANBE Měla jsem pořád průjem a byla jsem unavená, vůbec se mi nechtělo vstávat, natož podniknout téměř šestnáctihodinovou cestu autem, s takovým průjmem, jako jsem měla v noci. Ale, co zde ve městě, asi jen odpočívat a hlavně, zítra je poslední den, kdy se můžeme dostat do Dušanbe, abychom pohodlně stihly letadlo a ještě si na jeden den užily město. Jak to bude s dopravou, bude nějaké místo volné, když ne dnes, podaří se nám zarezervovat něco na zítra? Vstaly jsme brzy, paní domácí nám ani nestihla udělat snídani, rozloučily jsme se s ní, daly jí i nějaké peníze navíc, protože se nám u ní líbilo, a také, aby si mohla udělat výlet do Grančašmá. Zdálo se nám, že to bylo jediné místo, kde kdy byla na dovolené. Došly jsme na hlavní ulici a právě přijíždělo auto do Dušanbe. Bylo už ale obsazené, ale hned za ním přijíždělo druhé, prý má volno. A taky mělo, akorát dvě místa. Nasedly jsme úplně dozadu, pak si mezi nás sedl jeden mládenec a jelo se, cestou jsme nabraly nějaké dvě ženy s dětmi a dopředu další dvě ženy, které společně seděly na jedné sedačce. Jedna z nich byla blondýnka, evropsky oblečená, úplná Ruska, ale tvrdila, že je Tádžička, bydlí v Chorogu a prý umí jak tádžicky, tak pamírsky, ale vzhled měla ruský. Cestou se několikrát stavělo, ale méně než při cestě sem, a hlavně na méně civilizovaných místech. Vůbec se nestavělo u samoobsluh, nebo u slušných jídelen, ale u špeluněk a pouličních stánků. Když už se kvůli někomu zastavilo, tak všichni seděli spořádaně v autě, musela jsem vždy 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294424
požádat, aby mohli vystoupit a udělat si pauzu všichni, proč mají na jednoho čekat v autě, když se mohou protáhnout také? Hlavně mě s mými zdravotními problémy se hodí vylézt z auta, jakmile je to možné. Hlavně tady v Tádžikistánu je vždy někde veřejná toaleta. První zastávka, kde se nabírali do auta nějací lidé, byla v prvním městě za Chorogem. Mezitím, co se na ně čekalo, jsem si odskočila na záchod, poslaly mě někam, přes dvě ulice, ale veřejná toaleta, nebo něco takového, tu byla. Dále se stavělo na oběd u motorestu na cestě podél afghánské hranice. Motorest u řeky a na druhé straně ulice záchody, tedy ohrazená díra do země. Všichni šup na záchod. Já jsem byla poslední a jak si tak dřepím se staženými kalhoty, tak najednou slyším výstřel, po chvíli další. Došlo mi, že to je v Afghánistánu, ale sama se staženými kalhoty a tohle? Co dělají ostatní? Jsou v krytu, odjíždí už? Vylezla jsem ze záchodu, za řekou vidím ještě dým z pušek. Běžím k autu, ale bylo zamčené a nikdo v něm. Šla jsem tedy do restaurace a tam jako by nechumelilo. Všichni zcela normálně sedí u stolů, objednávají si, jedí. Jakoby nic. Pak se pokračovalo dále v jízdě. Po několika hodinách se mi začalo dělat nějak divně, začala mi být zima, bolet kolena a začala jsem se svíjet. Požádala jsem, aby se zastavilo. Naštěstí mi řidič ihned vyhověl. Jaksi to ostatním také vyhovovalo, alespoň se protáhli. Měla jsem průjmový záchvat, naštěstí jsem nezvracela. Pak už bylo vše v pořádku. Do Dušanbe jsme dojeli večer ještě před setměním, v tomto směru to trvalo jen 12 hodin. A za cestu jsme zaplatily za osobu 300 somoni, o 50 somoni méně, než při cestě tam. V Dušanbe nám řidič zastavil na křižovatce u hotelu. Došly jsme do hotelu, kde jsme minule bydlely, ubytovaly se, neměly jsme 100 Ukázka elektronické knihy