98 l o u i s l ’ a m o u r
•
odplata
Něco mě napadlo. Začal jsem si pozorně prohlížet kopce lemující údolí. Jestli tohle místo slouží jen jako shromažďovací mezistanice, dobytek se bude muset převést jinam, jak se to bezpochyby několikrát stalo. Kam se tedy přesune? Několik míst mezi okolními kopci vypadalo slibně, takže jsem odvedl koně kousek ze svahu, nasedl a sjel k úpatí. Stále jsem vyhledával úkryt a dával pozor, zda nepostřehnu nějaký pohyb. Muž, který ty krávy přihnal, byl nejspíš už dávno pryč, ale nemohl jsem riskovat. V uctivé vzdálenosti jsem objel kopce a trvalo mi déle než hodinu, než jsem se dostal na protější stranu údolí. A samozřejmě jsem tam našel, co jsem hledal. Přede mnou se táhla několik týdnů stará stopa, vyšlapaná kopyty šedesáti nebo sedmdesáti krav, směřující k jihovýchodu. Konečný cíl se nacházel nejméně den jízdy daleko, pravděpodobně však mnohem dál. Ale o tom teď nemělo smysl přemýšlet, musel jsem se vrátit na ranč. Svižně jsem otočil koně – a v tom okamžiku mi kolem hlavy hvízdla kulka. Zaryl jsem ostruhy do slabin a kůň mě několika skoky odnesl stranou. Byl to dobrý honácký kůň, vycvičený okamžitě vyrazit z místa plnou rychlostí. A ještěže tak, protože jsem zaslechl zasvištět druhou kulku, ale to už jsem se kryl za hustým mesquitovým porostem. Dojel jsem na konec houštiny, otočil se do protisměru a vyrazil přímo kupředu. Věděl jsem, že střelec bude čekat, že se objevím na druhé straně. Než stihl přenést náměr, skryl mě před ním malý lesík a kůň se hnal tryskem do bezpečí. Slyšel jsem další výstřel a vzápětí jsem sjel do arroya. Koryto se stáčelo zpátky ke kopcům, kam jsem měl namířeno a kam mě přivedly stopy dobytka, věřil jsem však, že skrytý střelec toho ví o tomhle korytě mnohem víc než já. Začal jsem tedy pátrat, jak z něj ven, a po chvíli jsem uvi-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294358
99 l o u i s l ’ a m o u r
•
odplata
děl vyšlapanou zvířecí stezku, která vedla strmě vzhůru. Nasměroval jsem k ní koně, vyjel na břeh mělké rokle a ztratil jsem se ve skalách. Zpomalil jsem a rozhlížel se po krajině. Někdo po mně střílel z maskovaného úkrytu a nezabil mě jen díky ná- hlému pohybu, který jsem udělal. A ten někdo byl dobrý střelec! Přímá cesta k ranči vedla na severozápad, ale já jsem se stočil víc k severu, abych co nejvíc zvětšil vzdálenost mezi sebou a zákeřným střelcem. Využíval jsem k tomu každý vhodný úkryt. Když jsem konečně zavedl znaveného koně na ohrazený dvůr u srubu na hranici, blížila se půlnoc. Od temného dveřního otvoru mě oslovil tichý hlas: „Kde proboha ta holka žije, amigo? Na měsíci?“ Ač zmožený únavou, zasmál jsem se. „V noci jsem narazil na putující dobytek, což ve mně probudilo zvědavost.“ „Mám na ohni kafe.“ Fuentes škrtl zápalkou, rozžal petrolejku a nasadil na ni cylindr. Pak se sklonil ke krbu, vytáhl z horkého popela hrnec fazolí a z kredence přinesl suchary. „Ty musíš mít vždycky něco extra, amigo,“ prohodil a tvářil se velmi vážně. „Kolik jich bylo?“ „Koho?“ „Těch chlapů, co po tobě stříleli.“ Právě jsem zvedl konvici a chystal se nalít si do hrnku kávu, ale zarazil jsem se uprostřed pohybu a otočil se k němu. „Jak sakra víš, že po mně někdo střílel?“ Fuentes pokrčil rameny. „Nemyslím si, amigo, že by ses bavil tím, že bys střílel do vlastního klobouku. Usoudil jsem teda, že někdo střílel po tobě.“ Sundal jsem si klobouk a skutečně, v levém horním okraji dýnka se rýsovala díra po kulce. Ta šla blízko, zatraceně blízko, než aby se mi to líbilo!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294358
100 l o u i s l ’ a m o u r
•
odplata
Co nejstručněji jsem vylíčil své zážitky z uplynulého dne a noci – stopování dobytka, objev stáda mladých kusů a odbočení ze stezky. Fuentes žvýkal nezapálené cigáro a poslouchal. Nakonec se zeptal: „Jak daleko to podle tebe bylo? Myslím, na jakou dálku po tobě střílel.“ O tom jsem zatím nepřemýšlel. Vzpomínal jsem na tvářnost terénu, na možné střelecké úkryty a dospěl jsem k závěru: „Nejmíň tři sta yardů.“ „Moje rada zní, amigo, následovně: tu košili si teď dlouho neoblíkej. Jels na koni z našeho ranče, takže ho necháme v ohradě. Na takovou dálku tě možná nepoznal. Třeba tě ani nezná. Opakuju, jezdi na jinejch koních a neber si tu košili. Máš další na převlečení? Jestli ne, můžeš si půjčit některou mou. Ale obávám se, že ti bude těsná, hodně těsná.“ Byly to moudré rady. Dávaly smysl. Nikdo totiž není zranitelnější než kovboj v plné práci. Jezdí divočinou a shání dobytek, soustředí se na to, co dělá. Shromažďování krav vyžaduje plnou pozornost. Když v plném trysku hodíte mladému býkovi smyčku lasa přes hlavu a nedáte si pozor na prsty, prudce napjaté lano vás může o jeden i o dva připravit. Jindy kráva nečekaně pohodí hlavou a máte roh ve stehně. Už jsem v životě viděl řadu pochroumaných honáků… Existovala samozřejmě možnost, že střelec dobře věděl, na koho míří. Pokud ano, nedalo se s tím nic dělat. Jestli ne, mohli jsme doufat, že ho zmátneme. V nejmenším jsem netoužil, aby mě při práci sledovalo ústí hlavně zákeřného střelce. Dlouho před úsvitem jsme už byli v sedlech. Pročesávali jsme drsnou krajinu a někteří staří voli byli nepolapitelní jako duchové. Zahlédli jsme je v houštině, ale než jsme tam dojeli, ztratili se jako pára nad hrncem.
Ukázka elektronické knihy