DESÁTÁ KAPITOLA Alexi Stál jsem přede dveřmi vily, kterou jsem svému synovi a Belle koupil. Zazvonil jsem a čekal. Srdce mi tlouklo a žaludek se mi sevřel, když jsem slyšel, že někdo rychle běží po schodech, a vzápětí jsem zaslechl ženský hlas. „Chviličku.“ Dveře se otevřely a moje napětí opadlo. Žena, která přede mnou stála, nebyla Belle. Byla mi však povědomá. Měla stejný srdcovitý tvar obličeje jako Belle, ale vlasy neměla zrzavé, ale tmavě hnědé. Byla hezká, ale ne oslňující. Usoudil jsem, že to musí být ta vzdálená sestřenice, kterou jsem krátce viděl v Barceloně v den, kdy se mi navždy změnil život. „Ahoj,“ řekla překvapeně a široce se na mě usmála. To zase překvapilo mě. Zpozorněl jsem a zostražitěl. Byl jsem připravený na chladné přijetí nejen od Belle, ale i od její sestřenice a možná i od mého syna. Nečekali mě. Včera večer, když jsem se díval, jak zadní světla kabrioletu mizí v dálce, udělal jsem několik zásadních rozhodnutí. Dnes ráno jsem přeorganizoval celý svůj program na příští tři týdny tak, abych mohl většinu času zůstat v Monaku. A teď jsem byl tady a nejen proto, abych se setkal se svým synem, ale také proto, abych Belle seznámil
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293967
RULETA VÁŠNĚ V MONTE CARLU
s mými rozhodnutími. Nemůže mě vyloučit ze života mého syna, ani ze svého života. Včera večer jsem v jejích očích zahlédl výraz paniky a uvědomil jsem si, že její návrh, abych čekal několik týdnů, než se ukážu svému synovi, neměl nic společného s chlapcovým zvykáním na nový domov, ale souvisel s tím, co se událo v mé ložnici. „Pan Galanti, že?“ řekla žena. Když jsem vešel, podala mi ruku. „Jsem Jessie Burtonová, sestřenice Belle. Už jsme se setkali v Barceloně, ale pochybuju, že si na mě pamatujete.“ Pevně mi stiskla ruku. „Měl jste tenkrát oči jen pro Belle a pro Caie.“ Pořád se usmívala. Bylo zřejmé, že jí nevadilo, že jsem si jí tehdy nevšímal. „Pojďte, půjdeme na terasu,“ řekla a vedla mě do domu. „Belle a Cai právě snídají.“ Když jsem vešel do velkého obývacího pokoje, zahlédl jsem, že u stolu na terase sedí Belle a můj syn. Z terasy byl překrásný výhled na Nice, což byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem trval na tom, aby Pierre dům koupil. Ale nebyl to výhled, co mě upoutalo nejvíc. Sestřenice pořád něco povídala, ale její slova přehlušil tlukot mého srdce. V ranním slunci vypadala Belle překrásně. Měla na sobě letní krátké kalhoty a tričko, zrzavé vlasy měla stažené do nedbalého ohonu. Smála se něčemu, co jí chlapec říkal. A vypadala mladě – nevypadala na to, že už má dítě. Nevypadala na to, že se dokáže divoce milovat jako se mnou včera v noci. „Belle, máme na snídani hosta,“ volala Jessie, když jsme přicházeli k terase. Chlapec otočil tmavou hlavu a upřel na mě oči, tak neuvěřitelně podobné očím Remyho. „Kdo to je?“ zeptal se bez rozpaků. Belle strnula. Tváře jí zrudly, a protože nebyla nalíčená, vynikly půvabné pihy na jejím nosíku. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293967
HEIDI RICEOVÁ
„Alexi?“ zajíkla se, rozhodně ji můj příchod potěšil méně než sestřenici Jessii. Chlapec sklouzl ze židle a rozběhl se ke mně. „Kdo jsi?“ zeptal se a zastavil se přede mnou. Pěstičky opřel o boky a vystrčil bradu. Měl na sobě kalhoty od pyžama, na nichž byly obrázky autíček s rozesmátými obličeji. Chlapeček se tvářil zarputile, jeho pevné tělíčko bylo napjaté a postoj bojovný. Zřejmě si nepamatoval, že mě už jednou viděl. „Co tady chceš?“ Chlapec se zřejmě postavil na obranu mámy. Musel jsem se usmát, i když jsem měl žaludek stažený nervozitou. „Caii, nesmíš s panem Galantim mluvit tak nehezky.“ Sestřenice položila ruce Caiovi na ramena. „Pan Galanti je…,“ začala sestřenice, ale zarazila se, obrátila se k Belle a čekala na nápovědu. Belle seděla ztuhle u stolu, oněmělá rozpaky. Sestřenice váhala. Podle toho jsem poznal, že Belle o mně synovi ještě neřekla. Nechce, abychom se poznali? Klekl jsem si, abych dítěti viděl do očí a abych se mu představil. „Jmenuju se Alexi Galanti.“ Ze všech sil jsem se snažil mluvit klidně. Podíval jsem se na Belle. Konečně se vzpamatovala ze šoku a šla k nám. Výraz v její tváři vyjadřoval všechno: pocit provinění, lítost a paniku. Panika pramenila ze strachu, že se chlapci představím jako jeho otec. Byl jsem rozzlobený, ale ovládl jsem se. „Jsem přítel tvé maminky,“ řekl jsem. Opakoval jsem to, co jsem mu řekl před týdny v Barceloně. Možná jsem teď tolik nelhal. I když slovo přátelství ani zdaleka nevystihovalo to, co mě s Belle spojovalo. 100 Ukázka elektronické knihy