SUSAN STEPHENSOVÁ
zpočátku nevěděla, kdo jsi, spatřila jsem příležitost. Řekla jsem si, že bych na palubě tvé lodi uprostřed širého moře byla v bezpečí a získala tak čas na rozmyšlenou, abych si mohla naplánovat, co bude dál.“ „Děkuju ti za otevřenost. Jen pro jistotu… všichni muži nejsou stejní.“ Trochu se uvolnila a zadívala se mu přímo do očí. „Teď už to vím.“ Vstal a zakryl její nahotu prostěradlem. Nedovedl snést pohled na její zranitelnost a bezmoc. Byl pevně přesvědčený, že se Samia nemá za co stydět a že hanba padá na hlavu jejího bývalého manžela. „Myslím, že bychom se oba měli zhluboka nadechnout a na chvilku se zastavit.“ „A co když nechci?“ zašeptala. Zadíval se na ni a spatřil v její tváři výraz, který jej pokaždé zasáhl přímo do srdce. Zkusil si ujasnit, jestli časem zeslábne, nebo jestli by se na něm dalo stavět dále. „Jestli chceš, můžeš se vyspat tady,“ navrhl. „Půjdu se uložit do kajuty pro hosty.“ „Myslíš, že je to nutné?“ optala se a natáhla k němu ruku. „Ano. Nejdřív bych se tě ale chtěl na něco zeptat.“ „Tak do toho…“ „Vezmeš si mě?“ „Pardon?“ „Provdej se za mě. Budeš se mnou v bezpečí a prokážeš mi tím službu.“ Z tváří se jí stáhla krev. „Ne,“ vyhrkla překvapeně. „Ne?“ „Opravdu si myslíš, že jsem za sebou nechala jednu katastrofu jen proto, abych se po hlavě vrhla do druhé?“ „Byla by to rozumná dohoda.“ „Rozumná?“ Překvapení vystřídal hněv. „To pro tebe nic víc nejsem? Jen předmět? Skoro jsem ti 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293963