D E M O K R AT I č T í V Ů D C I: M Ý T y, P R AVO M O C I , S T y Ly V E D E N í
101
říkat ‚ráčil byste‘ nebo ‚co kdybychom‘, když by bylo rychlejší říci, ‚musíte udělat to a to‘.“ 64 Churchill a Attlee Základní rozdíl mezi panem Churchillem a kočkou, jak by asi řekl Mark Twain, je ten, že kočka má jen devět životů. Podle všech zákonů smrtelnosti měl pan Churchill politicky zemřít již mnohokrát, někdy smíchy, někdy ze vzteku, někdy z pohrdání. Jeho pohřeb byl však vždy předčasný a hrob zůstal vždy prázdný. Můžete ho na chvíli zastavit, nemůžete ho ale zabít, a my už jsme unaveni ohlašováním jeho konce… má na kontě monumentální nezdary, jeho mentální energie a prostá síla jeho osobnosti však dělá z oněch nezdarů něco, co předčí úspěchy jiných.65
To napsal novinář a esejista A. G. Gardiner — v knize vydané v roce 1926. V té době byl Churchill předním ministrem konzervativní vlády vedené Stanleym Baldwinem. Poprvé Churchill kandidoval do parlamentu v roce 1899, úspěšně pak o rok později. Nejprve patřil ke konzervativcům, v roce 1904 ale přešel do Liberální strany a v roce 1910 dostal ve vládě post ministra vnitra. Od té doby až do roku 1922, kdy padla vláda Lloyda George, byl po většinu let členem kabinetu. V roce 1924 se pak vrátil mezi konzervativce. V době, kdy o něm Gardiner napsal výše uvedenou pasáž, byl Churchill ministrem financí. Ve třicátých letech byl ve sporu s vedením své strany a do vlády znovu vstoupil až počátkem druhé světové války v roce 1939. Velkým jablkem sváru s jeho stranickými kolegy byla otázka Indie. Ať byl ve vládě nebo mimo ni, Churchill se vždy stavěl i proti předběžným krokům k indické autonomii a měl na toto téma silný názor. Ve druhé polovině třicátých let začal být také stále kritičtější vůči vládní politice ustupování nacistickému Německu v naději na odvrácení války a byl velkým kritikem mnichovské dohody. Tu v roce 1938 Chamberlain spolupodepsal, a přispěl tak k osekání a později k zániku Československa. Když pak Německo v září 1939 vtrhlo do Polska a Británie mu vyhlásila válku, jasně se ukázalo, že politika appeasementu válce nezabránila. Churchillova
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293618
102
K A P I TO L A 2
varování byla všeobecně považována za jasnozřivá a Chamberlain ho pozval do svého válečného kabinetu — jako prvního lorda admirality, což byla funkce, v níž Churchill poprvé působil v roce 1911. K tomu, že se Churchill v květnu 1940 stal premiérem, však přispěla i náhoda. Chamberlain měl do té doby stále ještě podporu podstatné většiny konzervativních poslanců, zástupcům hlavní opoziční strany, Labour Party, však ležel v žaludku. Na rozdíl od svého předchůdce Baldwina se k nim totiž Chamberlain choval pohrdavě. Když pak byl při sněmovní debatě 7. a 8. května 1940 Chamberlain za svůj způsob vedení války podroben kritice významné části konzervativních poslanců, labouristická opozice toho využila a prosadila hlasování o důvěře vládě. Vládní většina se propadla z 213 poslanců na 81, což Chamberlainovu pozici fatálně oslabilo. Bylo zřejmé, že vláda musí projít rekonstrukcí a že ji musí vést někdo jiný. Jakkoli to dnes může znít podivně, kdyby si tehdy byl na post premiéra troufal lord Halifax, Edenův nástupce na ministerstvu zahraničí, mohl nejspíš připadnout jemu, a to i přesto, že ho závažně znevýhodňoval status člena Sněmovny lordů (a nikoli Dolní sněmovny). Konzervativní poslanci začali svého vůdce volit až v roce 1965 a ústavní zvyklost (stále platná), podle níž panovník požádá o vytvoření vlády osobu, která může počítat s podporou většiny v Dolní sněmovně, dala v roce 1940 králi Jiřímu VI. určitou volnost v rozhodování. Král dal tehdy najevo, že by upřednostnil Halifaxe, podporovaného i Chamberlainem. Všechno nasvědčuje tomu, že pro Halifaxe byla i většina konzervativních poslanců. Přední historik konzervativní strany Robert Blake napsal: „V květnu 1940 byla mezi konzervativními poslanci jen malá menšina těch, kteří si od Churchilla slibovali, že k válce přistoupí smysluplně, energicky a neotřele. Nejspíš nelze pochybovat, že v případě hlasování o předsednickém postu by strana do svého čela postavila Halifaxe. Tehdy se však ještě nehlasovalo, o předsedovi rozhodovalo doporučení Koruny, nikoli počet hlasů…“ 66 Labouristé však dali jasně na vědomí, že do koaliční vlády vedené Chamberlainem nevstoupí, a neméně důležité bylo Halifaxovo vyjádření, že premiérské křeslo nechce. Uznal, že Churchill je pro zvládnutí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293618
D E M O K R AT I č T í V Ů D C I: M Ý T y, P R AVO M O C I , S T y Ly V E D E N í
103
mobilizace národa disponován lépe než on sám.67 Churchill tak začal sestavovat koaliční vládu se silným zastoupením labouristů a s účastí některých liberálů. Lídr labouristů Clement Attlee se stal jeho zástupcem a předsedal jednáním kabinetu v době, kdy se jich Churchill nemohl účastnit. Neville Chamberlain zůstal členem kabinetu i vůdcem Konzervativní strany, v létě 1940 se však u něj zjistilo neléčitelné onemocnění. V říjnu odešel z vlády a následující měsíc zemřel. Až po Chamberlainově odchodu mohl Churchill připojit k funkci předsedy vlády i post vůdce své strany. K tomuto tématu Blake píše: „Nemálo moudrých hlav Churchillovi radilo, že ve sjednocování národa by byl úspěšnější, kdyby nebyl vázán vedoucí funkcí ve straně. Churchill věděl svoje. Zažil, jak dopadl Lloyd George … Okamžitě dal najevo, že vedení strany přijme, a díky jeho tehdejšímu renomé nebylo pochyb, že bude zvolen jednomyslně.“ 68 Churchill své vládě dominoval, zejména pokud šlo o obranu a zahraniční politiku. Sám pro sebe vytvořil post ministra obrany, připojený k funkci premiéra, jen aby nikdo nebyl na pochybách, kdo na tomto poli rozhoduje. Byl vytvořen válečný kabinet, který zpočátku sestával pouze z pěti členů — tří konzervativců a dvou labouristů. Do konce války se počet členů tohoto kabinetu rozrostl na osm. Pokud se něco závažného objevilo v dalších resortech, byli k zasedání přizváni i příslušní ministři. Tento užší kabinet byl doplňován systémem vládních výborů, jak bylo ostatně obvyklé už před válkou. V raných dobách svého premiérského působení Churchill pročítal vládní dokumenty pilněji než v dalších letech války. Soustředil se, jak poznamenal jeho osobní tajemník John (Jock) Colville, na „obranu, zahraniční věci a politiku strany“, a mnohem méně ho zajímaly „domácí problémy nebo vnitropolitická situace s výjimkou případů, kdy jej k tomu přiměly citové důvody“.69 Zatímco o některých stránkách Churchillova válečného působení v čele britské vlády je stále možno debatovat, o inspirujících kvalitách jeho vedení během těchto let nemůže být pochyb. Jak uvedl vynikající americký televizní reportér Ed Murrow, jenž během německého bombardování britských měst pobýval v Londýně, Churchill
Ukázka elektronické knihy