Země těch druhých (Ukázka, strana 99)

IV

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293615

Leden roku 1954 byl tak studený, že pomrzly mandloně a koťata z jednoho vrhu pošla na prahu kuchyně. Sestry v penzionátní škole porušily svoje zvyky a výjimečně dovolily, aby se v třídách topilo v kamnech po celý den. Žačky sledovaly výuku v kabátech a některé měly pod školním pláštěm i dvoje punčocháče. Ajša si pomalu zvykala na školní monotónnost a do poznámkového bloku, dárku od sestry Marie-Solange, si vypsala seznam svých radostí a strastí.

Ajša neměla ráda: Svoje spolužačky, zimu na chodbách, jídlo servírované k obědu, příliš dlouhé výklady, bradavice na tváři sestry Marie-Cécile.

Měla ráda: Klid v kapli, skladby, které se v jistá rána hrály na klavír, a hodiny tělocviku, při nichž utíkala nejrychleji ze všech a na lano vyšplhala dřív, než se na ně spolužačky vůbec zavěsily.

Neměla ráda odpoledne, protože se jí chtělo spát, ani rána, protože věčně chodila pozdě. Byla ráda, když existovala pravidla a lidé je ctili.

Když ji sestra Marie-Solange chválila za to, jak dobře se učí, Ajša se červenala. Při modlitbě ji Ajša držela za drsnou a ledovou ruku. Srdce se jí dmulo radostí, kdykoli spatřila její mladou tvář s ostrými rysy bez půvabu a pletí zničenou od ledové vody a špatného mýdla. Vypadalo to, jako kdyby si sestra Marie-Solange celé dny myla tváře a oční víčka,

107

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293615

protože pleť jí téměř zprůsvitněla a pihy, které jí kdysi zřejmě dodávaly jisté kouzlo, hodně vybledly. Možná v sobě ze všech sil chtěla uhasit každou jiskřičku ženskosti i krásy, a uchránit se tak před veškerým nebezpečím. Ajšu nikdy nenapadlo, že její učitelka je žena; že její široký hábit ukrývá živé a pulsující tělo, stejné jako to matčino, schopné ječet, prožívat rozkoš i tonout v slzách. Se sestrou Marie-Solange Ajša opouštěla pozemský svět. Nechávala za sebou lidskou malichernost a ošklivost a vznášela se v jakémsi éterickém veškerenstvu ve společnosti Ježíše a jeho apoštolů. * Žačky prudce zaklaply učebnice. Znělo to, jako by společně zatleskaly na konci divadelní hry. Rozštěbetaly se a sestra Marie-Solange je marně vyzývala ke klidu. „Seřaďte se, slečny. Bez disciplíny nikam nepůjdeme.“ Ajša si položila hlavu na předloktí a zamyšleně bloudila očima po dvoře. Snažila se dohlédnout do velké dálky, daleko za strom s opadaným listím, daleko za ohradní zeď penzionátu, daleko za strážní budku, kam se směl Brahim uchýlit, když byla zima. Nechtělo se jí ven, nechtělo se jí podat ruku spolužačce, protože ta jí poťouchle zaryje nehty do masa a rozesměje se. Ajša nenáviděla město, a představa, že jím bude muset projít, obklopená rojem cizinek, ji znepokojovala.

Sestra Marie-Solange přejela rukou Ajše po zádech a sdělila jí, že půjdou spolu a povedou třídu, že se nemá čeho bát. Ajša vstala, promnula si oči a oblékla si kabát. Ušila jí ho matka a v podpaží byl příliš úzký, takže při chůzi v něm vypadala divně, škrobeně.

Dívky se seřadily před bránou penzionátu. Snažily se stát klidně, přesto bylo znát, že tou malou legií cloumá hyste-

108

Ukázka elektronické knihy