to samé. Ale určitě si sem prostě jen přivezu kočárek a zaparkuju ho do rohu.“ Zoe se neovládla; krátce se zasmála a okamžitě se zoufale snažila tvářit, že má záchvat kašle. „Co je?“ zeptala se Nina podezřívavě. „Nic!“ opáčila okamžitě Zoe. „Jen že… to s nimi v kočárku nemusí být vždycky úplně jednoduché.“ „Prostě tam leží, ne?“ ujišťovala se Nina. „No, některé ano,“ pokračovala Zoe. Ninu to popudilo. Snažila se pomoct a nepotřebovala, aby se na ni Zoe se svými mateřskými zkušenostmi povyšovala. „Tak jo,“ uzavřela to Zoe po krátkém, nepříjemném tichu. „Můžu začít?“ * Nina je odvezla na poštu, kde čekalo několik nových krabic. Široce se usmála. „Paráda,“ pronesla s lepší náladou. „Knížky z druhé ruky. Spousta čtení, které někdo koupil, ale nikdy se k němu nedostal.“ Pak vzdychla. „Vlastně je to smutný.“ „Ale ty je vrátíš zpátky do života,“ ozvala se Zoe ve snaze ji povzbudit, a taky proto, že měla pocit, že vykročily špatnou nohou. „Snad ano,“ připustila Nina. „I tak je to smutný… máš pocit, že máš na čtení všechen čas na světě.“ „A budeš ho mít ještě míň!“ zahlaholila Zoe vesele a okamžitě si zoufale přála, aby držela jazyk za zuby, protože Nina se znovu zachmuřila. Dělala si jenom srandu; zdálo se, že Nina má místo toho pocit, že jí každé dvě vteřiny dává rady ohledně výchovy dětí. „Ale vždycky si můžeš číst u kojení,“ dodala Zoe rychle. Nina zamrkala. „Fakt?“
– 104 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293338
„No jasně! Potřebuješ akorát polštář a pak je to hračka.“ „A miminku knížka u hlavy nevadí?“ „Vůbec!“ ujišťovala ji Zoe. „Teda, trochu jo. Ale oni stejně jedí a je jim to jedno.“ Nina se znovu zamračila a dál vybalovaly v tichosti. Hariho si nikdo nevšímal, a tak si vlezl do jedné z krabic a předstíral, že pádluje na loďce. Velice ho zklamalo, že se ocitl tak blízko vody a v žádné se nesvezl. Byl to jeho sen. Na lodi ještě nikdy neplul. Jel akorát autobusem, a když občas přejížděli z jižního do severního Londýna, fascinovaně zíral na čilý ruch, který panoval na řece. Zoe o tom neměla ani ponětí. Jeho obrázky lodí vypadaly prostě jako protáhlé tvary. Zoe je považovala za kresby hadů a červů, a vzala ho proto do motýlího parku, když zrovna měli slevu. Tam ho ověsili hady a vyfotili ho. Nevypadal ani nijak zvlášť nadšeně, ani znepokojeně. Nině se zvedla nálada, když v krabici narazila na poklad: netknutého Petra Pana v pevné vazbě s překrásnými ilustracemi. „Polovina všech nabízených knih je z podobných zdrojů,“ vysvětlovala a obratně balila knihy, které nechtěla a které měly tím pádem putovat do antikvariátu. „Zbytek jsou nové tituly z velkoobchodů. Musíš je vždycky vybalit a odepsat z krabice. Je to trochu komplikované, protože děláme jen malé objednávky, ale je to vážně dobré. Myslíš, že to zvládneš?“ Zoe přikývla. Když se chystala odhodit prázdnou krabici, zamračila se a něco z ní vytáhla. Byla to malá kniha vázaná v růžovém plátně. Nestál na ní žádný název, jen obrázek páru baletních střevíčků. Opatrně ho otevřela. Skutečně měla v ruce jedno z prvních vydání klasického románu Noel Streatfeildové doplněné barevnými ilustracemi a perokresbami. Kniha slabě voněla po staré leštěnce a dřevě, ale byla ve skvělém stavu. Místo neúhledně
– 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293338
naškrábaného jména majitele zdobila frontispis rozkošná zlatá kartička ex-libris, na kterou někdo vepsal: „Pro lady Violet Greenovou, s úctou, Mary.“ Kniha byla překrásná. „Ehm, Nino,“ ozvala se Zoe, která nechtěla znít domýšlivě. „Nejsem si jistá, jak organizuješ věci a tak vůbec… Úplně tomu nerozumím… ale proč nechceš tuhle?“ Nina vzhlédla připravená vysvětlit Zoe pár věcí o knižním byznysu. Nina nebyla v žádném směru ješitná, ale jedné věci opravdu rozuměla a tou věcí byly knihy. Knihy milovala. Knihy ji změnily. Knihy, které možná nebyly perfektně napsané, ale zůstaly s ní napořád. Knihy, ze kterých tuhla lidem krev v žilách, nebo jim ji naopak dokázaly pořádně rozproudit, takové, které uměly smutné lidi rozesmát a umožnily jim alespoň na chvíli zapomenout na jejich starosti. Znala knihy. Takže bude muset Zoe vysvětlit, že je to něco, co cítí hluboko v kostech, instinkt na knihy, které vám jednoho dne vstoupí do života a stanou se z vás přátelé na život a na smrt. „Musíš pochopit jednu věc…“ spustila. A pak si všimla, co Zoe drží. „Ach,“ vydechla. Velice opatrně si knížku přebrala. „Podívej se na ni.“ Otevřela první stránku a zalapala po dechu. „Panebože,“ vyhrkla. „Musím mít už mlíko na mozku. Musela jsem…“ Měla na sebe takový vztek. „Myslím… Víš, že se Noel Streatfeildová ve skutečnosti jmenovala Mary?“ řekla. Rychle si to vygooglila a skutečně, rukopis odpovídal. „S věnováním od autorky!“ vykřikla a hvízdla mezi zuby. Podívala se na Zoe. Teď se vážně styděla.
– 106 –
Ukázka elektronické knihy