Kniha Prachu 2 (Ukázka, strana 99)

příležitosti. O co šlo, ale nevím, zmínil se jen, že jste ohromně chytrá.

Vy ho znáte?“ „Ano, opravdu jsme se setkali. Stačilo mi to, abych zjistila, že si na něj mám dávat pozor.“ „Proč? Je to křivák? Nebo je nebezpečný? Já vážně nevím, co si myslet,“ přiznala Lyra. „Připadá mi, jako by se mi země rozestoupila pod nohama. Proti tomu, co říkal, nemůžu nic namítat, ale byl to hrozný šok… Co o něm víte vy?“ „Povím ti něco, co bych si správně měla nechat pro sebe. Ale znám tě dost dobře a věřím, že když tě o to požádám, umíš udržet tajemství.

Navíc ti zřejmě hrozí nebezpečí… Vida, člověk, kterého očekávám, už je tady.“ U dveří zazněl zvonek a doktorka Relfová vstala. Lyra zůstala sedět, zmatená a nejistá. Z předsíně k ní dolehly hlasy, a vzápětí se Hanna vrátila a s ní – „Doktor Polstead,“ vyhrkla Lyra. „A… paní Lonsdalová? Vy taky?“ „Říkej mi Alice, ty trubko,“ opáčila oslovená. „Věci se mění, Lyro.“ „Zdravím vás, Lyro,“ ozval se doktor Polstead. „Jen seďte, já se uvelebím tady.“ Pantalaimon zalezl za Lyřiny nohy a doktor Polstead, na tuhle místnost skoro až příliš rozložitý, se posadil na pohovku vedle Alice. Na široké zarudlé tváři – tváři sedláka, jak Lyru napadlo – mu pohrával vřelý úsměv, vlasy měl stejně zlatavě narudlé, jako byla srst jeho kočičího daemona, a jak se tak nakláněl s rukama na kolenou dopředu, prsty propletené, měla Lyra dojem, že by se mohla jeho neobratností nakazit, ačkoli ho nikdy neviděla udělat něco neohrabaného. Vybavila si krátkou epizodu z doby před několika let, kdy dostal za úkol pomáhat jí se studiem zeměpisu a hospodářských dějin, a dopadlo to trapným fiaskem – ani jednomu se tenhle nevydařený pokus nezamlouval, ale ani jeden z nich to nechtěl přiznat. Jako první měl hodit ručník do ringu on, byl koneckonců dospělý, Lyra však věděla, že byla protivná a občas i drzá, takže 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293331

za to do značné míry mohla ona. Prostě spolu nedokázali vyjít a nedalo se dělat nic jiného než oboustranné trápení ukončit. Od té doby se k sobě chovali až přehnaně zdvořile a navenek přívětivě, nicméně oběma se ulevilo, když se nemuseli vidět ani o chvíli déle, než bylo nutné.

Ovšem po tom, co o něm den předtím řekla Alice, a když teď navíc viděla, že jsou oba nejlepší přátelé s dámou Hannou, ačkoli do té doby neměla tušení, že se vůbec znají… V posledních pár dnech se začínala objevovat prapodivná zjištění a souvislosti. „Nevěděla jsem, že se vy tři znáte,“ poznamenala. „Přátelíme se už – no ne, devatenáct let,“ odpověděl doktor Polstead. „To alethiometr mi prozradil, jak Malcolma najít,“ dodala Hanna, která přinášela do pokoje podnos s čajem a sušenkami. „Bylo mu tehdy nějakých jedenáct let.“ „Jak to myslíte, najít ho? To znamená, že jste ho hledala?“ „Hledala jsem jednu ztracenou věc a alethiometr mě odkázal na Malcolma, ten ji totiž našel. A pak jsme se postupně tak nějak spřátelili.“ „Rozumím,“ hlesla Lyra. „Měl jsem ohromné štěstí,“ přidal se doktor Polstead. „Tak co jste zatím probraly?“ „Lyra mi pověděla, co se včera večer dozvěděla od rektora. Řekl jí, že celou tu dobu tady nežije za otcovy peníze, jak si myslela, ale že ji živil doktor Carne. To je pravda, Lyro. Bývalý rektor nechtěl, abys to věděla, ale platil za tebe všechno, co bylo potřeba. Tvůj otec po sobě nezanechal ani vindru.“ „A vy jste to věděla?“ ujišťovala se Lyra. „Věděla jste to celou dobu?“ „Ano, věděla,“ přiznala Hanna. „Neřekla jsem ti to, protože si to pan rektor nepřál. A navíc –“ „No vidíte, a právě tohle mě hrozně štve,“ vybuchla Lyra. „Celý život přede mnou lidi něco tají. Neřekli mi, že Asriel byl můj otec a paní Coulterová matka. Jen si představte, jaké to je, když na to člověk přijde a má dojem, že to všichni na světě vědí, jen on je ten hlupák, který 102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293331

nic netuší. Hanno, ať vám doktor Carne řekl, co chtěl, ať jste slíbila cokoli, nebylo správné to přede mnou tajit. Nebylo. Měla jsem to vědět.

Aspoň bych se vzpamatovala, donutilo by mě to myslet na peníze, vyptávala bych se a zjistila, že už jich moc nezbývá. Nebyla by to pro mě včera večer taková rána.“ Nikdy dřív s dávnou přítelkyní nemluvila tímhle tónem, ale věděla, že má pravdu, a věděla to i Hanna, protože jen sklopila hlavu a přikývla. „Musím se Hanny zastat,“ ozval se doktor Polstead. „Nikdo jsme nevěděli, co nový rektor udělá.“ „Taky to neměl dělat,“ řekla Alice. „Já mu nikdy nevěřila, od první chvíle, co se tu objevil.“ „Ne, to neměl,“ souhlasila Hanna. „A měla bys vědět, Lyro, že Alice pořád říkala, že ti to máme všechno povědět, ještě když byl starý rektor naživu. Ona za nic nemůže.“ „Stejně by to vyšlo najevo po tvých jednadvacátých narozeninách,“ řekl doktor Polstead, „až budeš ze zákona oprávněná starat se o své záležitosti sama. Hanna to s tebou chtěla včas probrat, ale předběhl nás.“ „Nás?“ opáčila Lyra. „A všechno? Co všechno? Promiňte, doktore Polsteade, ale já tomu nerozumím. Co vy s tím máte společného? A jak o vás onehdy mluvila paní Lonsdalová, Alice, to mě taky překvapilo, ze stejného důvodu. Víte o mně něco, co já nevím, a to se mi nelíbí.

Takže, co s tím máte společného vy?“ „To je jedna z věcí, o které s tebou chceme dneska mluvit,“ řekl. „Proto mě sem Hanna pozvala. Mám začít?“ zeptal se a doktorka Relfová přikývla. „Kdybych vynechal něco důležitého, Hanna mě určitě doplní.“ Lyra se opřela v křesle, celá napjatá. Pantalaimon jí vyskočil na klín.

Alice oba sledovala vážným pohledem. „Začalo to zhruba v té době, o níž Hanna právě mluvila,“ začal doktor Polstead, „našel jsem tehdy něco, co bylo určené pro ni. Bylo mi kolem jedenácti a žil jsem s rodiči U Pstruha v Godstow…“ 103 Ukázka elektronické knihy