98
MEREDITH APPLEYARD
•
ZPŘETRHANÉ POUTO
Lucyin odtažitý projev a snobský akcent nutil Grace zatínat zuby. „Co pro tebe můžu udělat, Lucy?“ Mladá žena se elegantním ramenem opřela o dveře a napila se kávy z porcelánového šálku. Grace měla dojem, že na ni shlíží z patra. Vstala tedy také a předstírala, že musí založit desky na polici. „Je pátek, tak jsme uvažovali, že zajdeme na drink. Nechtěla by ses připojit?“ Grace se zarazila a pohlédla do jejích šedých očí. „Díky za pozvání, to je od vás hezké.“ Lucy trhla zápěstím. „Vezmi s sebou i Granta Hughse. Vy dva jste si přece… blízcí, ne?“ dodala a povytáhla jedno dokonale upravené obočí. „Jsme přátelé, jestli máš na mysli tohle.“ Lucy ji přelétla očima od hlavy k patě. „Jo, něco takového jsem myslela.“ Grace se snažila udržet si úsměv. „Známe se dlouho.“ „Slyšela jsem,“ odpověděla mladá žena a odlepila se ode dveří. „Sejdeme se teda v osm v hale a zavoláme si taxík. Tak zatím, řekni Grantovi.“ Lucy zamávala prsty a odplula. Grace pochopila, že pokud s sebou nevezme Granta, nemusí se vůbec obtěžovat. Zavřela oči a napočítala do deseti. Teprve pak Grantovi poslala zprávu a modlila se, aby neměl zájem nebo čas, a ona mohla Lucyino pozvání odmítnout. Bohužel se ozval téměř okamžitě. To zní dobře. Stavím se pro tebe nahoře. Grace stiskla zuby, tiše zasténala, ale vrátila se k práci. Za tři hodiny, které jí zbývaly, musela překontrolovat celou hromadu přehledů o příjmech. Deset minut před osmou vypnula oba počítače, protáhla se a promnula si oči. Pak zaběhla do koupelny, kde se rychle přečísla, opravila si rtěnku a zaškaredila se na sebe do zrcadla kvůli váčkům pod očima.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293240
99
MEREDITH APPLEYARD
•
ZPŘETRHANÉ POUTO
Do kadeřnictví, co jí tu doporučili, byla objednaná až v druhé půlce týdne, obočí také potřebovala opravit a pleťovou masku si nedopřála celou věčnost. Stříkla na sebe aspoň trochu oblíbeného parfému, vyzkoušela si úsměv a vyrazila. Ve skutečnosti si přála jet domů do postele. Po třech hodinách a třech sklenicích vína už jí z hlasité hudby v baru třeštila hlava. Bylo tam plno, mluvit se nedalo, pokud člověk nekřičel, a jestli Grant zatím nespadl opilý ze stoličky, rozhodně se k tomu schylovalo. Lucy se ho držela jako klíště a už se nedalo poznat, kdo koho podpírá. Další čtveřice bankovních zaměstnanců byla z oddělení lidských zdrojů a z administrativy. Grace už se s nimi seznámila a chovali se k ní hezky, očividně se ale dávno dobře znali, takže se vedle nich brzy cítila jako páté kolo u vozu, což podle uštěpačného výrazu byl možná Lucyin záměr. A tak když konečně zachytila Grantův pohled, naznačila ústy: „Už půjdu.“ On ale jen bezradně pokrčil rameny a zatvářil se bezmocně. Lucy se na něj lepila tak, že mu málem seděla na klíně. Grace hledala na baru místo, kam by odložila prázdnou sklenici, a pak sebou trhla, když ji Grant nečekaně popadl kolem ramen. „Víš jistě, že už chceš jít?“ promluvil ji přiopile těsně u ucha. „Jo, naprosto jistě,“ odpověděla a odtáhla se. „A chceš, abych šel s tebou?“ Otevřela pusu, protože chtěla říct, že ano, ale pak zalétla pohledem k Lucy, která je sledovala jako ostříž, a odpověděla: „Ne, zůstaň tady a bav se.“ „Víš to jistě?“ Grant přimhouřil oči, trochu se narovnal a zatvářil se střízlivěji. Oba věděli, že otázka má docela jiný význam. Grace se mu na moment zadívala do očí, pak zase mrkla na Lucy. „Ano, vím,“ odpověděla upřímně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293240
100
MEREDITH APPLEYARD
•
ZPŘETRHANÉ POUTO
Grant ji krátce objal a jeho výraz se zdál nečitelný. Až cestou domů v taxíku si uvědomila, že byl zklamaný. Ona však cítila především úlevu. Od té noci, kdy ho přiměla spát na gauči, se jejich vztah začal měnit. Když o tom přemýšlela, zatímco se chystala do postele, musela si přiznat, že vlastně celou dobu věděla, že Grantovi už může nabídnout jen přátelství. To, že se teď mezi ně vnutila Lucy, vlastně znamenalo požehnání. I tak doufala, že se s ní Grant bude dál kamarádit, protože bez něj by se v Londýně cítila zoufale osamělá. Těsně před spaním si na kolenou rozevřela laptop, aby se podívala do mailů. Matka ani Aaron se už několik dní neozvali. V tom jí srdce poskočilo, protože mezi příchozí poštou spatřila Aaronovo jméno. Jeho zprávu tedy otevřela jako první. Ahoj, Grace. Jak se máš? Díky za fotky Big Benu. Doufám, že sis taky užila čekání ve frontě na London Eye. Máte tam teď tepleji než my tady. Dneska ráno jsem při běhání pěkně promrzl. Včera jsme s Timem zašli na pivo a zdál se mi v pohodě… Zatím pořádně nezapršelo a všichni tu mluví o suchu. Přísahal bych, že jsem před pár dny ve městě zahlídl tvoje auto, ale to bylo nejspíš jen zbožné přání. A. xx Grace si zprávu přečetla znova a zastavila se u poslední věty. Srdce se jí sevřelo steskem po domově a ještě po něčem dalším. Udělala by nejlíp, kdyby mu přestala psát. Jenže na okénko Odpovědět klikla v podstatě okamžitě. Už věděla, že odpoví pokaždé, dokud to Aarona nepřestane bavit. Ať to je rozumné nebo ne. Ahoj, Aarone. Jak víš o frontách na ruské kolo? Vážně jsi tu nikdy nebyl? A přestože v jižní Austrálii jistě existuje víc černých BMW, zbožných přání není nikdy dost. Angláni sice tvrdí, že je hrozné vedro, ale pořád pijí to svoje teplé pivo. V práci nic nového, jsme tam každý den pozdě do večera. Dneska jsem byla s kolegy chvíli v baru. Hlasitá hudba, mizerné víno a všichni rychle opilí – tak jsem se sebrala a jela domů. Už
Ukázka elektronické knihy