22
Středa 4. listopadu
„Je možné, že Olinda Sikonovová byla vystavena sexuálnímu násilí,“ řekl Carl Edson. Podíval se na Jodie a na hrstku policistů shromážděných v malé kan celáři policejní stanice na Flemingsbergu. Vypadalo to tam jako v kterékoli jiné kanceláři: několik řad stolů, po dél stěn police s šanony, na stropě zářivky a vepředu bílá tabule, na kte rou Carl nadepsal „Olinda Sikonovová“. Pod jménem připevnil snímky z místa činu: zachycovaly skalní rozsedlinu, detailní záběry roztříštěné hlavy, stažené kalhoty, kámen, kterým pachatel oběť zabil. Vedle fotek přilepil Carl mapu se zakroužkovaným místem činu. „Ale soudní lékařka si není úplně jistá,“ pokračoval. „Na dívčině těle ani uvnitř se nenašly žádné stopy spermatu a její poranění mohla vznik nout i jiným způsobem.“ Nebylo ještě ani devět ráno, ale Carl už se cítil hrozně unavený. V noci špatně spal, nedokázal vyhnat z hlavy obrazy útlého tělíčka na nerezo vém pitevním stole. Ani dvě silné kávy ke snídani nepomohly a on už se těšil na třetí hrnek. „Sexuální motiv nicméně vyloučit nemůžeme. Proto potřebujeme vy tvořit seznam všech známých a podezřelých pedofilů, kteří se mohli vy skytovat v okolí,“ řekl. „Já se o to postarám,“ přihlásil se muž s notebookem na klíně. Představil se jako policejní asistent Rickard Rosmark, byl to mladík s milýma modrýma očima a tmavými vlnitými vlasy. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293008
„Fajn. A zjisti, kdo z nich má na sebe napsané bílé auto.“ Rickard přikývl. „Larsi-Eriku, chceš začít…?“ vyzval ho Carl. Lars-Erik Wallquist vstal ze židle v poslední řadě. Jako obvykle měl na sobě flanelovou košili a ošoupané džíny, vytažené vysoko nad ob jemný pas. Pět ostatních policistů si posunulo židle, aby na něj líp vi děli. Lesklé ocelové nohy zavrzaly o linoleum. Když se pozornost všech soustředila na něj, Lars-Erik si nasadil úzké brýle na čtení a zamžou ral do papíru, který držel v ruce. Carl věděl, že je to jen divadlo. Lars-Erik žádný papír nepotřeboval, všechno, co zjistil, si pamatoval do nejmenšího detailu. „Pokud vyloučíme stopy všech idiotů, co nám zdupali místo činu, těch dvou asociálních puberťáků Johana Brinka a…“ Podíval se do papíru. „… Tonyho Pavice, dále chlápka z Missing People a těch dvou neši ků, co ji našli, Sixtena Sandera a Nicklase Erikssona…“ Carl trpělivě čekal, až kolega přejde k věci. „Pokud vyloučíme celou tuhle menší sešlost, která se z nějakýho zá hadnýho důvodu nutně musela promenádovat zrovna po místě činu, tak zjistíme, že žádný zjevný stopy po pachateli nemáme. Našli jsme tři vajgly, jeden kondom, čtyři obaly od bonbonů a rozbitej zapalovač, ale tohle všechno se tam patrně válelo, ještě než se tam ocitla oběť.“ „A na kameni, kterým ji pachatel zabil, nebyly žádné stopy?“ zeptal se Carl. „Ne,“ odpověděl Lars-Erik. „Kromě krve a zbytků tkáně oběti jsme nic nenašli. Žádnou DNA, žádný vlákna. Pachatel měl pravděpodobně rukavice a pláštěnku.“ Carl přikývl. Pamatoval si, že před dvěma dny pršelo. „A nenašly se v okolí místa činu stopy spermatu?“ Lars-Erik si sundal brýle. „Ne.“ Carl čekal, že ještě něco dodá, ale Lars-Erik se mlčky posadil. „Dobře,“ řekl Carl. „Díky. Jak všichni víte, podle jedné výpovědi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293008
stálo na školním parkovišti v době vraždy bílé auto. Podařilo se nám o něm něco zjistit?“ Asbjörn Bolander, těžkopádný a zkostnatělý policista, který se krů ček po krůčku vypracoval až na komisaře, si netrpělivě odkašlal, ale nic neřekl. Do důchodu mu moc času nezbývalo, ale pořád měl hruď jako veslař a husté šedé vlasy nosil sčesané dozadu a po stranách a na zátyl ku pečlivě zastřižené. Vypadal jako důstojník v záloze. Dokonce i tvář měl širokou a ústa umíněně sevřená s koutky směřujícími dolů. Carl už s ním pracoval a věděl, že je přesně tak rigidní, jak vypadá. „Vyslýcháme zaměstnance školy,“ pronesl Asbjörn temným, hlubo kým hlasem. „Prozatím nám dva učitelé potvrdili, že na parkovišti vi děli bílé kombi, ale nic víc nám sdělit nemohli. Nedokázali říct, co to bylo za model, jakou mělo auto poznávací značku ani jestli v něm někdo seděl. Spolehnout se můžeme jen na to, že auto nepatřilo nikomu ze zaměstnanců.“ Mluví jako muž, který je zvyklý velet, pomyslel si Carl a uvažoval, jestli Asbjörnovi vadí, že k případu tak rychle přizvali jeho a Jodie. Měl pocit, že ano. Patrně je sem z oddělení vražd nepovolal Asbjörn, ale jeho šéf Nils Pålsson. „Aha,“ kývl Carl. „Zjistili jste něco od lidí v okolí?“ Ylva Palmquistová, asi třicetiletá policejní asistentka, k němu vzhlédla. „Zatím nic. Ale ještě nám zbývá obejít poslední domy. Takže na tom pracujeme.“ Ylva se povzbudivě usmála. „Dobře!“ řekl Asbjörn a strnule se otočil. „A tady Rickard…,“ kývl na policejního asistenta, „… už prošel trestní rejstřík i rejstřík podezře lých a našel několik pachatelů, kteří se dřív dopustili vraždy dítěte. Není ten náš mezi nimi?“ Nebyla to otázka, to Carl poznal. Spíš rozkaz. Rickard se zatvářil roz pačitě, ale rychle něco vyťukal na notebooku. „Sexuální zneužívání jsem do vyhledávání nezahrnul. Nevěděl jsem…“ Tázavě se podíval na Carla. „V pořádku, pokračuj.“ „Podobných zločinů se zase tolik nestává. Většinu vražd dětí mají 99
Ukázka elektronické knihy