Fascinovaně zírám, jak se po schodech kutálí jakýsi předmět. Beze spěchu padá ze schodu na schod. Občas dopadne s tupým zaduněním, občas se zacinkáním skla o porcelán nebo o kov. Občas ztratí rychlost a chvíli se kymácí na místě. Pak sebere sílu a pokračuje. Nakonec přistane u paty schodiště a narazí mi do nohou. Je to něco zabaleného v novinách. Zdvihnu to a rozbalím. Je to těžítko vyrobené z broušeného skla a vespod má hvězdu, z níž vycházejí paprsky. Držím těžítko v ruce, hrozně dlouho na něj zírám a přemýšlím, jaké poselství mi má sdělit. A pak si to uvědomím. Odložím těžítko a podívám se na výstřižek z novin v druhé ruce. Přečtu si titulek: V Dorsetu se pohřešuje školačka Do objektivu se dívá plavovlasá dívka s širokým frajerským úsměvem. Objímá kozu a zdá se, že se ji chystá nakrmit pytlíkem brambůrku. Pod fotografií stojí její jméno: Maggie Dunneová.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292979
Kapitola 11
Na Perlovém pobřeží se příliv blížil potutelně. Vtíral se klikatými potůčky vyrytými v písku, napřed líně, a pak se valil tempem, které mě děsilo. Pokud jsem chtěla přežít, měla jsem zůstat přesně tam, kde mi Deirdre nakázala. Nalevo ode mě se nacházel pohyblivý písek, napravo hnízdo ovádů. Za mnou si starý Noel vyrazil na odpolední procházku a svrbělo ho v prstech, jak si chtěl na něco sáhnout. A přede mnou se Atlantický oceán plazil stále blíž a blíž. Deirdre si holila nohy máminým holítkem. Když jela na kole, zastrkovala si šaty do bombarďáků. Kradla mámě rtěnku, peníze a cigarety. Deirdre byla divoká. To bylo všeobecně známo. To léto ji máma přinutila, aby mě brala všude s sebou, protože mladší sestra jí měla sebrat vítr z plachet. Bylo nebylo, kdysi jsme se s Deirdre honily nahoru a dolů po pláži. Ona mě honila tam a já ji zase zpátky. To léto žila Deirdre jenom pro koně. Měly jsme jich plnou stáj, se zlatými hřívami a diamantovými kopyty a tryskem jsme na nich jezdily podél moře. Další léto jsme se zbláznily do hradů. Vršily jsme náspy z písku a stavěly jsme pevnosti z pokladů, které vyvrhlo moře. Hrad Krabí smrti měl padací mříž z klepet a z hradeb vlály polámané nožky. Vypadalo to, jako by na něm ležela kletba. Po zdech se mu vinuly chaluhy bublinaté a vodní příkop měl zamořený hrozivými chobotnicemi z provázků. Princeznin hrad měl vitrážová okna z ohlazených úlomků lahví, čirých, zelených a hnědých. Padací most byl dlážděný milionem mušlí. Zahradu s divokými květy jsme natrhaly na dunách…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292979
Duny se plíží. To mi prozradila Deirdre. Když se člověk nedívá, dokážou se posunout o několik centimetrů. Když je člověk naštve tím, že přes ně běhá, slídí kolem nich nebo do nich hloubí díry, prostě se přes něj převalí a už ho nikdy nikdo neuvidí. Písek mu naplní ústa, zacpe nos a rozmačká uši. Zadusí ho obrovská tíha duny. Umře ve tmě a bude přitom poslouchat zvuk vlastních praskajících žeber a písku, který se mu hrne do uší. Nejlepší bylo duny nepokoušet, sedět v klidu, číst si knížku a držet hubu. Nemohla jsem zároveň číst a dívat se na duny. Takže jsem si přinesla knížku, kterou jsem znala tak dobře, že jsem se do ní nemusela dívat, a mohla jsem pozorovat okolí. Knížka se jmenovala Obrázková kniha světců, dřív patřívala babičce a pak jsem ji dostala já. Znala jsem ji zpaměti, slova i obrázky. Obrázky se mi líbily nejvíc. Sv. Josef Kopertinský letící přes zeď kláštera s nepříliš lichotivou tonzurou a užaslým výrazem ve tváři (tomu se není co divit — buclatý mnich se vznesl do výše dva a půl metru). Sv. Dympna s rozesmátýma očima a zlatou korunkou kráčí po poli a její bílé nohy kontrastují se zelení. Sv. Jiří byl můj tajný oblíbenec, protože měl třpytící se zbroj a přihlouple se šklebícího žlutookého draka. Znala jsem veškeré hábity a šaty, svatozáře a atributy všech významných světců i mnoha méně důležitých. Svatí byli báječní. Všichni zrovna zakoušeli zjevení, stavěli kostely nebo je někdo předhazoval lvům. Zbožňovala jsem jejich roušky a korunky, řeholní závoje a birety, jejich zbožné výrazy a dlouhé bledé ruce. Když jsem zavřela oči (rychle, kvůli dunám), slyšela jsem jejich hlasy — tiché prosby a šeptané modlitby — ve větru vanoucím ze zátoky a ve vlnách dopadajících na pobřeží. Občas jsem svaté dokonce i cítila. Jemná vůně, která se objevila a pak zase zmizela. Naškrobené plachetky a letitý samet, pronikavé kadidlo a odér svatosti — jako sladká smutná vůně odkvétajících růží. Za chladných či deštivých dnů, nebo když se duny pohnuly a mně se zastavilo srdce strachem, že mě zadusí, jsem si předsta100
Ukázka elektronické knihy