Lence. Co víc, kdyby záleželo čistě na mně, na svatbě bych se bez ní klidně obešla. Obřad proběhl druhou říjnovou sobotu. Bylo to jen tak tak, protože mi hladké bílé šaty z půjčovny byly přes vypouklé břicho těsné. S úlevou jsem je ze sebe shodila, hned jak jsme dorazili k Salzmannovým na zahradu, a na večírku se pohybovala v máminých černých tesilkách. Tentokrát jsem si je však nemusela vzadu zakládat svíracím špendlíkem. Petrovi šel za svědka Vláďa, stejně starý kamarád z děcáku. Nesmělý kluk v nepadnoucím obleku, plátěných teniskách a s amatérsky uvázanou kravatou. Dostavil se i se svou přítelkyní Helenkou, které bylo teprve devatenáct a už byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Z děcáku byli oba a život venku celkem dávali. Pracovali, Vláďa jako číšník a Helenka za pokladnou, nekradli, nefetovali. „Naše děti budou jen měsíc od sebe,“ pochvaloval si Petr a hned plánoval, jaká z nich bude nerozlučná dvojka. Příroda to má stejně dobře zařízeno, mé prvotní chmury se totiž rozplynuly a já se na dítě upřímně těšila. Zatímco Vláďa byl fajn, jeho přítelkyni Helence jsem do oka nepadla. Probodávala mě pohledem dívenky, které dospělá žena krade platonickou lásku. Bylo pravé babí léto, nějakých osmnáct stupňů, a já si pomyslela, že hezké počasí ve svatební den je to jediné, co mi v životě vyšlo. Nanosili jsme do zahradního altánu víno i chlebíčky, zapojili hudbu a začala nefalšovaná veselice. A naše parodie na první tanec, protože Petrovi zkrátka nebylo dáno. Můj manžel byl ten den snad poprvé v životě opravdu šťastný, ale poznala jsem, že se nemůže dočkat svatební 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292755