Film a doba 3/2020 (Ukázka, strana 99)

knIhy A TExT ↳ zpět na Obsah

096 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292558

Kniha

Hledání identity současného světa a nalézání sofistikované prokrastinace

↳ Václav Janoščík, Napínat současnost. Detektivní pátrání po sdíleném světě. Praha: Akademie výtvarných umění 2020, 276 stran, ISBN 978-80-88366-05-8.

Četbu nové knihy Napínat současnost českého kurátora a teoretika Václava Janoščíka01 lze za nevzrušivou označit pouze stěží; dojem běžné publikace by vyvolat určitě neměla. Minimálně v kontextu české teoretické literatury totiž Janoščík skutečně přináší cosi nového, dráždivého, provokativního, impulzivního. Ono cosi s sebou ovšem nese rovněž stigma nepřehlédnutelné problematičnosti; pokud Janoščík tuzemské teorii opravdu přináší nové impulzy, nelze tvrdit, že jí jimi pouze bezvýhradně prospívá. Cílem této kritiky není zaujmout postoj buď/anebo, ač by se v důsledku jednalo o nejjednodušší možný postup, záměrem je spíše pokusit se knihu prezentovat v její rozporuplnosti, zvážit obě její strany.

První část kritiky se zaměří převážně na pozitivní, či dokonce snad až blahodárné vlivy Janoščíkovy práce; druhá část bude naopak komentářem stinných stránek projektu, jehož nejstručnější charakteristika by mohla znít třeba takto: pokus autora prokázat, že prostřednictvím reflexe moderních kriminálních televizních seriálů a filmů lze nalézt cestu k formulaci identity současného světa, se kterým ti, kdo v něm žijí, již dávno ztratili kontakt. Janoščík tedy neusiluje o nic menšího než o pojmenování specifik zakoušení času v post-post-moderní kapitalistické společnosti. Coby teoretik se tedy vztahuje k současnému problému, který si zaslouží, aby byl reflektován; jako by se svou prací pokoušel zachytit tep doby,

01 Janoščík je v českém akademickém a uměleckém prostředí znám jakožto velmi aktivní osobnost. Absolvent doktorského studia na UMPRUM a magisterského studia na FF UK a Právnické fakultě UK stojí za celou řadou knižních titulů. Jako autor se podepsal pod knihu Nespavost, jako spoluautor pod titul Speculative Ruinology: Interpretation as a mode of Survival, coby editor se podílel např. na ceněném výboru Mysl v terénu nebo titulu Objekt. Krom toho Janoščík jakožto kurátor připravil řadu výstav. Pokud by měla být mezi jeho aktivitami vytyčena spojující linie, byla by to snaha ohledávat společné rysy, které na jedné straně propojují, ale na straně druhé zároveň rozpojují filozofickou, uměleckou a vědeckou praxi.

↳ zpět na Obsah

097 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292558

Kniha rytmus aktuálně prožívaného tady a teď. Což je snaha v kontextu teoretické praxe, jejíž tempo je vždy za tempem žitého světa notně zpomalené, bezesporu inspirativní.

Východiska

Energií, která prostupuje Janoščíkovým textem, je intenzivně prožívaná skepse nad současným stavem především oficiální – tedy akademické – teorie; tu autor chápe jako příliš zapouzdřenou do sebe sama, tj. oddělenou od problémů současného světa. Janoščíkovým cílem je danou distanci – rozprostírající se mezi oficiální teoretickou praxí a žitým světem – překonat; učinit z filozofie nástroj, prostřednictvím něhož se lze setkat s tím, co je pociťováno jakožto současné.

V kontextu teorie, kterou se český teoretik a kurátor inspiruje, lze dané gesto formulovat takto: Janoščík nepíše akademickou knihu o pojetí afektu a intenzity v myšlení Gillesa Deleuze, nýbrž se pokouší identifikovat struktury žitého světa, ve kterých se dané teoretické koncepce zrcadlí či které jsou jimi dokonce prostoupeny. Je-li cílem současného teoretika zbavit filozofii její abstraktnosti, formálnosti a elitářského nánosu, bývá deleuzovská inspirace frekventovaným jevem. Janoščík se pak konkrétně zaštituje především často citovaným Deleuzovým názorem, že zdařilá filozofická kniha musí být vždy zároveň trochu detektivní fikcí. Nutno ale konstatovat, že právě způsob, jakým Janoščík nakládá s Deleuzovým odkazem, je dost možná nejproblematičtější vrstvou jeho knihy. Tato kritika se jí ale bude podrobněji věnovat až ve své druhé části.

Teorie zbavená formalismu – v knize pojmenovaná jako popfilozofie – je charakterizována především důrazem na zcela jiný rytmus, než jaký lze pozorovat u teorie akademické.

Uvedení jednotlivých koncepcí bývá velmi rychlé; daná témata nejsou reflektována v kontextu jejich konceptuální složitosti.

Přítomná je spíše snaha nacházet způsoby, jakými exponované teorie co nejtransparentnějším a nejpřímějším způsobem spojit s žitým světem. Tato teorie tedy není ani tak výkonem myšlení samotného jako spíše nástrojem porozumění současnému světu a jeho nejaktuálnějším problémům. Autoři nehledají ani tak způsoby co nejoriginálnějšího výkladu daných teoretických motivů, nýbrž spíše lokalizují plošiny, na kterých teorie s žitým světem intenzivně rezonuje. Zatímco četba textů Deleuze nebo Jacquese Derridy je poměrně náročnou prací, tak publikace Václava Janoščíka – podobně jako texty v současnosti populárního Marka Fischera – svého čtenáře vtahuje do dynamické činnosti, která se zdá být něčím mezi čtením a listováním v lifestylové publicistice. Nutí taková popfilozofie přemýšlet lidi, kteří by se myšlení jinak spíše vyhýbali? Nebo myšlení jako výkon – výkon sám o sobě náročný – transformuje v oddechovou aktivitu? A v jakém vztahu je vlastně tento popfilozofický žánr k Deleuzovu často citovanému tvrzení, podle kterého není schopnost myslet vrozenou potencialitou člověka (jak o tom byl přesvědčen např. Descartes), nýbrž spíše něčím, k čemu musí být člověk donucen? Není popfilozofie, kterou Deleuze do značné míry svým myšlením sám zavedl, tím, čemu se jeho filozofie ve svém důsledku spíše vzpírá?

Obzvláště atraktivním krokem je Janoščíkovo rozhodnutí učinit zdrojem filozofického poznání moderní kriminální fikci, tedy současné televizní seriály a filmy. Východiskem, k němuž se autor ve svém výkladu často navrací, je význam popkultury. Tu nechápe pouze jako „ohlupující a ohlušující“, nýbrž si všímá její nebývale cenné schopnosti: moci synchronizovat pocity a touhy miliónů lidí na celé planetě do jednoho konkrétního časoprostorového bodu – do místa vzájemného setkání. Popkultura je tedy v Janoščíkově výkladu něčím, co mnoho různých myslí dokáže v několika konkrétních okamžicích propojit do bodu jedné sdílené identity. Přestože je slast zakoušená prostřednictvím popkultury možná až příliš, jak by řekl Deleuze, povrchová (ne nutně povrchní), tak může těm, kteří se do dané interakce zapojí, navracet pocit identity-vzájemnosti uvnitř až nesnesitelně diferencovaného světa. Přijetí popkultury za zdroj filozofického poznání je inspirativní hned na několika úrovních. Ta první odkazuje k reflexi popkultury samotné: filozofických pohledů na popkulturní produkci se ↳ zpět na Obsah

stále mnoho nenabízí; seriálové produkty jsou chápány spíše coby předměty okamžité spotřeby, nikoliv jako objekty spojené se „stálými“ hodnotami, jimž by filozofové věnovali svou pozornost. Rovina druhá pak referuje k filozofii samotné: pokud se totiž filozofové popkulturní produkci – jako něčemu spíše prchavému a efemérnímu – nevěnují, obchází v důsledku něco, co se intenzivně podílí na utváření zkušenosti současného člověka; něco, co formuje způsob, jakým zakouší žitý svět. Budou-li se filozofové více věnovat popkultuře, nemusí to nutně znamenat, že budou rozvažovat o produktech běžné spotřeby, nýbrž se tak dost možná spíše přiblíží reflexi cítění, myšlení a prožívání současného člověka. V tomto bodě je třeba podotknout, že Janoščík není vizionářem, není rozhodně prvním, kdo se rozhodl klást ve vztahu k popkultuře filozofické otázky. Spíše se tímto krokem včleňuje do proudu popfilozofů, myslitelů, kteří v zahraniční teoretické praxi utváří určitý trend, který není dominantní, ale ani úplně přehlédnutelný.

Důsledky

Moderní kriminální fikce není pouze látkou Janoščíkova zkoumání, ale stává se jakýmsi zakládajícím principem; zákonem, jenž řídí a ovládá celý projekt. Sám autor se situuje do role detektiva, muže, jenž pátrá po ztraceném světě (čase).

Coby filozof si uvědomuje ztrátu, kterou post-post-moderní společnost utrpěla v důsledku nekonečné diferenciace a fragmentarizace hodnoty a zkušenosti; coby detektiv pátrá po pojmu identity či vzájemnosti, která se zdá být pro současného člověka skrytá a nedostupná, ale zároveň zde někde pod povrchem stále přežívá, jako by čekala na znovuobjevení. Tato kýžená identita nemá podobu stabilního, fixního, neměnného významu; není „objektivní“, tedy nezávislá na lidských tělech, prožitcích, touhách. Současný člověk je podle Janoščíka člověkem spíše afektivním, nikoliv racionálním. „Mé pocity a tužby na mě působí víc než má schopnost a trpělivost stavět se ke světu rozumově, analyticky.“02 Říci, že Janoščík spojuje zkušenost současného člověka s afektem, je ale nedostačující; hlavně proto, že tzv. afektivní obrat přinesl teorii mnoho koncepcí afektu, které se napříč autory, obory a myšlenkovými proudy velmi lišily. Proto citujme opět Janoščíka, tentokrát jeho parafrázi Gregoryho J. Seigwortha a Melissy Greggové: „Afekt neznamená jednoduše pocit nebo emocionální reakci. Je vztahový, vždy nás k něčemu váže, angažuje nás v určitém objektu, prostředí nebo příběhu. Jedná se o setkání, vytváření sounáležitosti, jistý druh spolu-přítomnosti, tedy současnosti.“03

Ona identita, po které detektiv-filozof pátrá, je spojena s rezonancí: se strukturou, hmotou, povrchem, v nichž jsme obsaženi. Tato místa pak český autor nalézá rovněž v kriminálních seriálech a filmech. „V našem potýkání se s detektivním vyprávěním budeme sledovat, jak nám emoce poskytují reflexivní vědění o našem světě a nás samých, jakým způsobem nás zapouští do fikčních světů a rovněž do naší bezprostřední skutečnosti.“04 Knihu Napínat současnost utváří četné množství synchronizovaných mikroanalýz – jak kriminální fikce, tak teoretických či filozofických modelů. Janoščíkova metoda je účelná a zároveň jednoduchá: nejprve stručně nastíní teoretickou koncepci, kterou následně propojí s konkrétním popkulturním dílem. Jednotlivé teoretické rámce tak povětšinou slouží jako nástroj na poukázání k jednomu aspektu sledovaného díla; tento vztah ale platí rovněž naopak: analýza zvoleného díla se ukazuje jako vhodné místo, na kterém lze předvést konkrétní teoretický model. Dané mikroanalýzy nikdy nedosahují výraznější hloubky: ani v kontextu rozkrývání popkulturních děl, ani co do filozofické reflexe afektivity žitého světa. Každá představuje spíše určitý medailon, tj. odlehčené nastínění situace.

Janoščíkova kniha se tak stává „příjemným“ sofistikovaným

02 Václav Janoščík, Napínat současnost. AVU: Praha 2020, s. 52.

03 Tamtéž, s. 53.

04 Tamtéž.

098 Ukázka elektronické knihy