se jedná pouze o pracovní oděv, něco ve stylu montérek či lékařského pláště. Věděl taky, že chodím dvakrát týdně hrát do klubu Zelená dekadence, že majitel takovýto retro styl úpravy vyžaduje, a že mám čtyři zlaťáky za jedno vystoupení. „Ty jsi uklidil kolo do kůlny?“ chtěla jsem vědět. „Ráno jsem ho nechala na terase, ale teď jsem ho tam nenašla.“ „Kolo jsem půjčil panu Houzinsovi.“ „Cože?“ „To je ten kloboučník, co ke mně chodí s žaludečními vředy. Čekal tu skoro hodinu, než přišel na řadu, takže jsem mu nabídl kolo, aby nepřišel pozdě do práce. Slíbil mi, že ho zítra odpoledne vrátí.“ „Ale já teď taky přijdu pozdě do práce! Počítala jsem s tím, že do Dekadence poletím.“ „Aha, to mi nedošlo. Tak jeď tramvají.“ „Tramvaj to bere strašnou oklikou. To už je rychlejší jít pěšky.“ „Nebo si vezmi drožku.“ „Za drožku bych dala skoro polovinu dnešní výplaty.“ „Tak mi promiň, kotě,“ řekl táta omluvně a taky trochu provinile. „Neuvědomil jsem si, že dneska hraješ.“ „Hm, to nevadí, prostě poběžím.“ Hodila jsem si přes ramena černou pelerínu s kapucí, popadla housle a vyřítila se ke dveřím. „Nedojedla jsi sendvič!“ „Nestíhám.“ „A kde je vůbec máma?“ Shora se v tu chvíli ozvala tříštivá rána a tlumeně nesrozumitelné nadávání. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292006