1422–1450 U chvatitelé a ochránci koruny jež byla jejich královnou. Na druhé straně nelze Markétě z Anjou upřít inteligenci, energičnost a rozhodnost, s nimiž bránila své i panovníkovy zájmy. Nelze rovněž pominout, že královna si počínala střídmě, i pokud se jednalo o vlastní garderobu. V letech 1452–1453 utratila částku 72 liber, 12 šilinků a 6 pencí za hedvábné šaty vyšívané zlatem z Benátek a šperky v hodnotě 125 liber a 10 šilinků. V obou případech nešlo o žádné závratné částky, uvážíme‑li nezbytnost výdajů na reprezentaci. Oblíbenci královny těžili z její přízně, přičemž nezapomínala na členy vlastní rodiny. Díky Markétině přímluvě získal William Booth post arcibiskupa z Yorku.86 Královnin dvůr čítal několik desítek osob, mezi něž patřili dvorní dámy, komoří, panoši, pážata, kuchaři a zahradník. Financování královniny domácnosti záviselo na prostředcích uvolněných z rozpočtu královské domácnosti, což s ohledem na častou finanční tíseň Jindřicha VI. vyvolávalo řadu problémů. Královna měla oddaného spojence v Suffolkovi, který ji obdivoval, a dokonce jí skládal romantické verše. Není pochyb o tom, že vévoda využíval svůj vliv, aby otupil ostří kritiky, která zaznívala v královské radě nebo v parlamentu. Královnina korunovace se odehrála 30. května 1445 ve Westminsterském opatství. Poté následoval bohatý banket ve Westminster Hall a třídenní oslavy, turnaje a klání. Parlament rovněž schválil ustanovení, které mělo zajistit financování potřeb královny udělením půdy s ročním výnosem 2000 liber a roční rentu ve výši 4666 liber, 13 šilinků a 4 pencí. Většina prostředků pocházela z příjmů Lancasterského a Cornwallského vévodství, celních poplatků a ze státní pokladny (Exchequer).87 William Booth působil jako arcibiskup z Yorku v letech 1452–1464. Parliamentary Rolls of Medieval England, Henry VI, February 1447, [online], [cit. 2019-10-27], <https://www.british‑history.ac.uk/no‑series/ parliament‑rolls‑medieval/february-1447>. 863 873
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291874
1422–1450 Války růží Ačkoli Suffolk vkládal do sňatku Markéty z Anjou a Jindřicha VI. naděje na uzavření míru s Francií, brzy vyšlo najevo, že jeho očekávání byla lichá. Po svatbě dorazil do Londýna francouzský vyslanec, jenž žádal postoupení Maine a Anjou. Obě hrabství měla podle svatební smlouvy připadnout Markétinu otci, Renému z Anjou. Třebaže Angličané se pokoušeli hrát o čas, dosáhli pouze prodloužení dosavadního příměří o tři měsíce, do července 1446.
*** Na konci léta 1445 král povolal Yorka zpět do Anglie. Panovníkovo rozhodnutí bylo zřejmě důsledkem intrik Yorkových nepřátel u dvora, přičemž podezření ulpělo na Somersetovi. V každém případě angažmá v Normandii představovalo pro Yorka obrovskou finanční ztrátu, neboť koruna se prakticky nepodílela na financování výdajů spojených se správou a obranou v Normandii. Náklady dosáhly výše 38 677 liber, přičemž vévoda považoval horentní sumu za dluh koruny. Skutečnost, že královská rada pověřila Somerseta velením královských oddílů ve Francii, považoval za urážku. York se domníval, že pokud by se těšil podpoře krále během svého působení v Normandii, dokázal by dosáhnout nesrovnatelně větších úspěchů než doposud. Události, jež následovaly po návratu do Anglie, však Yorkovo roztrpčení dále prohloubily. Na zasedání parlamentu Adam Moleyns, biskup z Chichesteru, vznesl obvinění z údajného zneužití pravomocí a finančních prostředků, kterého se měl dopustit při správě Normandie. 88 York se ocitl v obtížném postavení, neboť postrádal politickou podporu nejen u dvora, kde ho považovali za stoupence Gloucesterovy válečné politiky, ale i mezi zákonodárci. Vévoda se domníval, že v pozadí celé aféry stojí Suffolk. Ačkoli nakonec vyvázl bez úhony, uvědomoval si, že 883
Tamtéž.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291874
1422–1450 U chvatitelé a ochránci koruny nemůže spoléhat na podporu krále obklopeného dvořany, kteří vůči němu chovají silnou averzi. Vzhledem k závazkům vyplývajícím ze sňatkové smlouvy musel Jindřich VI. čelit nezáviděníhodné situaci. Jakékoli ústupky vůči tradičnímu nepříteli vyvolávaly nelibost u širokých vrstev společnosti. Na druhé straně Francouzi vyvíjeli značný diplomatický tlak, aby dostál svým slibům. V neposlední řadě Markéta z Anjou neopomíjela příležitosti připomenout vlastnímu manželovi, čím je povinován vůči jejímu otci. Situaci dále komplikovala skutečnost, že král ani Suffolk neseznámili členy královské rady s detailními podmínkami sňatkové smlouvy. Postoupení Maine a Anjou tak zůstávalo de facto tajemstvím, neboť panovaly oprávněné obavy z reakce veřejnosti. Panovník dokonce neinformoval ani své zástupce ve Francii o vyklizení obou zmíněných hrabství. Teprve 30. dubna nařídil tamnímu guvernérovi, aby připravil evakuaci a předání anglických enkláv Francouzům. Jeho rozhodnutí vyvolalo silnou vlnu protifrancouzských nálad. Panovníkův záměr vzdát se kontinentálních držav rozlítil především Gloucestera. Vévoda se tentokrát nespokojil s obvyklou kritikou Suffolka, jeho nevybíravých výtek nezůstal ušetřen ani král. Ve vzteku odsoudil členy dvorské frakce, královnu a panovníkovy rádce, aniž by si uvědomoval, jakému nebezpečí se tak vystavuje. John Whethamstede tvrdil, že „služebníci Satanovi otrávili mysl Jindřicha [VI. – pozn. autora] proti jeho strýci [Gloucesterovi – pozn. autora], jenž byl respektován a milován lidem a zůstával věrný králi“.89 Vévoda si počínal natolik nesmlouvavě, že Jindřich VI. nakonec rozhodl, že musí být umlčen jednou provždy. V zásadě nelze RILEY, T. H. (ed.), Registra quorundam abbatum monasterii S. Albani qui saeculo XVmo. flouere, London 1872, s. 178–179, [online] [cit. 2019-10-28], URL: <https://archive.org/details/registraquorund00wallgoog/page/n235/ mode/2up>. 893
99 Ukázka elektronické knihy