vojín w.
ránu do temene a náhle leží obličejem v mokré zemi, kolem něj dusot holínek, koňská kopyta, funění a sténání, šílené vytí a řev. K vědomí přijde až ve vězeňském konvoji. Na dvou dlouhých lavicích krytého vozu sedí zhruba dva tucty mužů s řetězy na nohou i na rukou a žádný z nich nemá potuchy, kam je vezou ani kdo nad nimi drží ochrannou ruku. Cesta je kamenitá a hrbolatá. Jak se vůz nahýbá, hází to s nimi, nahoru a dolů a jednoho přes druhého, nakolik to řetězy dovolí. Nemálo z nich má těžká zranění. Voják sedící nejblíž má na paži hlubokou ránu do masa, kterou si převázal špinavou šálou. Dál ve voze sedí voják s nohou useknutou v kotníku, blouzní, křičí a buší hlavou do stěny, možná bolestí, možná ve snaze upoutat pozornost strážců nebo vozky. Jediný, kdo se zdá nezraněný, je dvanácti- či třináctiletý chlapec, který zírá nevidoucím pohledem přímo před sebe. Když do něj W. omylem strčí, probere se a vyděšeně se rozhlíží kolem, jako kdyby si teprve v té chvíli všiml, že jsou ve voze i další lidé. W. z něj nespouští oči a chlapec si ukáže na ústa a zavrtí hlavou. Jsi němý, ptá se voják naproti, ten se zraněnou paží. Chlapec si ukazuje na ústa a přitakává rozevlátými, důraznými pohyby. Proto tě vzali za vojáka, žes jim nemohl odmítnout, co? směje se ten s ránou na paži. Přes bolesti a žalostné postavení se dalších pár mužů ve voze dá do smíchu, i chlapec se rozesměje, ačkoli nevydá ani hlásku. Vězeňský vůz dorazí do Stralsundu a oni se ocitnou v téže pevnosti, kterou předtím obléhali. Znovu se ptá po mladém Richterovi, jestli ho někdo neviděl nebo neví, co se s ním stalo. To je jeho první zážitek z války: nic spolu nesouvisí, všechno se rozplývá a mizí a člověk nikdy nemá dost času 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291647