civí – byla jsem koneckonců větší než kterákoli Afghánka, kterou jsem zatím viděla, a taky vyšší než spousta zdejších mužů. Navíc jsem teď měla světlé krátké vlasy, které trčely do všech stran a odmítaly zůstat schované pod šátkem. Pokaždé alespoň jeden pramínek vykukoval. Lidé na mě tak zírali i proto, že jsem se nechovala jako typická Afghánka. Většina Afghánek se totiž ne ustále dívala buď na zem, nebo někam do dálky – prostě kamkoli, jen aby se náhodou nepodívaly do očí nějakému muži. Já jsem se od těchhle žen lišila úplně ve všem. Připadalo mi, že to už jsem si rovnou mohla nasadit na hlavu veliký klobouk strýčka Sama s hvězdami a pruhy. „Rošanno!“ chytila jsem svou kamarádku znovu za ruku a otočila hlavu za dvěma muži, kteří kolem nás prošli. „Tihle chlapi mají úžasně světlou pleť a oba mají modrý oči. Nejsou to Američani nebo Evropani v afghánských šatech?“ „Ale ne, Debbie!“ Rošannu má otázka očividně pobavila. „Tihle jsou z Núristánu, to je v horách na severu země. Říkají o sobě, že jsou potomci Alexandra Velikého. Někteří z nich mají vlasy jako ty,“ zastrčila mi neposlušný pramínek vlasů zpátky pod šátek. „Světlé, jako máš teď, ale i zrzavé, jako jsi měla minule.“ „A ze kterého kmene jsi ty? A co Dáúd?“ Všechno mi to připadalo strašně zvláštní, protože jsem o svých přátelích nikdy nepřemýšlela jinak než jako o Afgháncích. „My jsme oba Paštunové,“ odpověděla mi Rošanna. „Jsme největší národnostní skupina v Afghánistánu a často zaujímáme vysoké postavení. V minulém století jsme odsud vyhnali Brity. Před sovětskou invazí byl králem Paštun, Paštun je i prezident Karzaj. I tálibové byli Paštuni.“ Při těch posledních slovech se znechuceně ušklíbla. Když jsme konečně dorazily k mešitě, Noor už tam na nás čekal. Seděl v dodávce ve čtyřřadu dočasně zaparkovaných automobilů. Opodál byl i stánek nabízející kebaby zabalené do chlebových
– 97 –
KABULSKA SKOLA KRASY.indd 97
03.03.2021 18:22:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291416
placek a mnoho řidičů u něj zastavovalo a kebaby si kupovalo. Samotná mešita byla stará budova s modrou kupolí. Zdi byly celé poďobané od střel, stejně jako zdi většiny kábulských domů. U mešity byl velký kruhový objezd a na prostranství před ním posedávaly na bobku desítky – možná stovky – mužů, kteří se mezi sebou jen tak bavili, probírali se modlitebními korálky, dychtivě sledovali projíždějící auta. Většinou vypadali, jako kdyby právě sešli z hor, měli na sobě prosté šaty a obrovské beztvaré turbany. Z některých těch turbanů visely kusy látky, které povlávaly v průvanu způsobeném projíždějícími auty. „Mnozí z těch mužů pocházejí z venkova,“ vysvětlila mi Rošanna. „Jejich vesnice byly vybombardované, takže tam není práce. Nebo jsou to zemědělci, kteří přišli o úrodu kvůli suchu, a tak putují sem do města, aby si něco vydělali.“ Když Noor vylezl z dodávky, vydali jsme se k nejbližší skupině mužů. Noor jim sdělil, že hledáme asi deset dělníků, kteří by stěhovali krabice, a polovina jich vyskočila na nohy. Přes ulici s námi šel přímo dav. Já s Rošannou jsme se usadily v dodávce a pak se ke dveřím vrhli i všichni ti muži, kteří přišli s námi. Několik z nich se ve dveřích zapříčilo, mávali rukama, obličeje měli rudé úsilím, turbany létaly na všechny strany; potom se jednomu z nich podařilo chytit se opěradla spolujezdce a vytáhl se dovnitř. Za ním se do dodávky natlačilo ještě asi pět dalších, potom dveře opět zaklínil zmítající se chumel těl. Noor venku před dodávkou křičel a tahal muže zpátky. Nakonec se do dodávky nacpalo ještě dalších pár dělníků a Noor přibouchl dveře; potom jsme vyrazili hledat náš přepravní kontejner. Muži, kterým se podařilo proniknout do dodávky, se tísnili na jedné straně, aby nemuseli sedět moc blízko nás žen. Tiše se spolu bavili a občas zdvořile pokývli hlavou mým směrem. Přepravní kontejner se nacházel v zadní části nemocničního komplexu, hned vedle šesti kontejnerů se zásobou léků. Noor nás
– 98 –
KABULSKA SKOLA KRASY.indd 98
03.03.2021 18:22:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291416
musel opustit, protože jel zařídit ještě pár dalších věcí, takže nás s Rošannou nechal s těmi muži samotné. Z nemocnice pak přišel člověk s jakýmsi nástrojem a povolil jím velké šrouby uzavírající vstup do kontejneru. Venkovní dveře byly brzy zdolány a nám se naskytl pohled na obrovský plát překližky. Když ho muži odstranili, spatřili jsme všechny ty krabice s našimi kosmetickými přípravky. Dohromady to bylo skoro šedesát metrů krychlových. Když jsem se natáhla po jedné z krabic navrchu, moji muži se vrhli kupředu s rozpřaženýma rukama a šokovaným výrazem ve tváři. Rošanna se dala do smíchu. „Nejsou zvyklí, aby žena takhle pracovala,“ vysvětlila mi. „Všichni budeme muset takhle pracovat.“ Naklonila jsem krabici a ta mi náhle vyklouzla z rukou a všude po zemi se rozsypaly lahvičky se šamponem. Muži začali šampony sbírat a na něco se Rošanny ptali. Chvíli si povídali, a pak se Rošanna znovu rozesmála. „Chtějí vědět, proč sis prostě neumyla vlasy ještě doma ve Spojených státech!“ Rošanna se mnou mohla zůstat jenom chvilku, potom jsme to já i najatí dělníci museli zvládnout bez ní. Protože krabice nebyly nijak označené, byla jsem nucena se do každé podívat, a tak jsem se snažila vytřídit co nejvíc přípravků ještě uvnitř kontejneru, abychom toho posléze nemuseli zase zpátky nakládat tolik. Postupně jsem se propracovávala až k zadní stěně kontejneru. Kdykoli jsem našla krabici s barvami na vlasy nebo s líčidly, hodila jsem ji muži, který stál za mnou, a ten ji zase hodil kolegovi, který stál za ním – řetěz pokračoval až ven, kde jeden z dělníků ty krabice úhledně skládal. Když jsem muži za sebou hodila první krabici, dostal takovou ránu do prsou, že skoro upadl. Řekla bych, že si do té doby ani nedokázal představit, že by žena mohla dohodit tak daleko. Nicméně muži si na to, že pracují vedle mě, brzy zvykli. Za chvíli mi házeli krabice i z výšky a já měla co dělat, abych pod tou
– 99 –
KABULSKA SKOLA KRASY.indd 99
03.03.2021 18:22:43
Ukázka elektronické knihy