civí – byla jsem koneckonců větší než kterákoli Afghánka, kterou jsem zatím viděla, a taky vyšší než spousta zdejších mužů. Navíc jsem teď měla světlé krátké vlasy, které trčely do všech stran a odmítaly zůstat schované pod šátkem. Pokaždé alespoň jeden pramínek vykukoval. Lidé na mě tak zírali i proto, že jsem se nechovala jako typická Afghánka. Většina Afghánek se totiž ne ustále dívala buď na zem, nebo někam do dálky – prostě kamkoli, jen aby se náhodou nepodívaly do očí nějakému muži. Já jsem se od těchhle žen lišila úplně ve všem. Připadalo mi, že to už jsem si rovnou mohla nasadit na hlavu veliký klobouk strýčka Sama s hvězdami a pruhy. „Rošanno!“ chytila jsem svou kamarádku znovu za ruku a otočila hlavu za dvěma muži, kteří kolem nás prošli. „Tihle chlapi mají úžasně světlou pleť a oba mají modrý oči. Nejsou to Američani nebo Evropani v afghánských šatech?“ „Ale ne, Debbie!“ Rošannu má otázka očividně pobavila. „Tihle jsou z Núristánu, to je v horách na severu země. Říkají o sobě, že jsou potomci Alexandra Velikého. Někteří z nich mají vlasy jako ty,“ zastrčila mi neposlušný pramínek vlasů zpátky pod šátek. „Světlé, jako máš teď, ale i zrzavé, jako jsi měla minule.“ „A ze kterého kmene jsi ty? A co Dáúd?“ Všechno mi to připadalo strašně zvláštní, protože jsem o svých přátelích nikdy nepřemýšlela jinak než jako o Afgháncích. „My jsme oba Paštunové,“ odpověděla mi Rošanna. „Jsme největší národnostní skupina v Afghánistánu a často zaujímáme vysoké postavení. V minulém století jsme odsud vyhnali Brity. Před sovětskou invazí byl králem Paštun, Paštun je i prezident Karzaj. I tálibové byli Paštuni.“ Při těch posledních slovech se znechuceně ušklíbla. Když jsme konečně dorazily k mešitě, Noor už tam na nás čekal. Seděl v dodávce ve čtyřřadu dočasně zaparkovaných automobilů. Opodál byl i stánek nabízející kebaby zabalené do chlebových
– 97 –
KABULSKA SKOLA KRASY.indd 97
03.03.2021 18:22:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291416