p e t r a
m a r t i š k o v á
•
t a n e c
v
s r d c i
Ráno atmosféra kvůli volnému dni ještě víc zhoustla, takže se mamka s Monikou pohádaly i o to, kdo bude dělat snídani a vařit kafe. Monika to obrečela, sbalila kluky a šla s nimi na celé dopoledne ven, mamka si narazila na hlavu studený obklad a ulehla do obýváku na gauč, čímž demonstrovala, že nechce být rušena, jelikož má migrénu. Taťka jen obrátil oči v sloup a zalezl do garáže, že si tam udělá pořádný úklid. Po mně, čerstvé osmnáctce, nikdo ani nevzdechl. Pánové, dnešním dnem jsem plnoletá! Sice to ještě nikdo nevzal na vědomí, ale i tak jsem ode dneška oficiálně řazena mezi dospěláky. Povznesená z výše svých čerstvých osmnácti nad domácí rozmíšky jsem si spakovala batoh a vyrazila do tělocvičny. Byla jsem tam první, takže jsem se v klidu převlékla, zapojila aparaturu a pořádně se protáhla. Rob měl už půl hodiny zpoždění, tak jsem si pustila hudbu a zkusila si celou sestavu zatančit, koukla na nové kroky a než se milostpán objevil ve dveřích, chyběly mi pouhé dva papíry a měla jsem sestavu celou zmáknutou. „Sorry, nestíhám,“ omluvil se Rob. „Už jsem se bála, že tě někde sbalili za potulku.“ „Vtipná, jako vždy,“ ušklíbl se. „Radši sebou hoď, ať můžu brzo vypadnout. Nehodlám tu s tebou trávit celej den. Už tak jsem s časem v naprostém mínusu.“ „Hele nádhero, zřejmě ti uniklo, že se tu čeká jen na tebe!“ odfrkla jsem si naštvaně. „Ani bych neřekl,“ ujistil mě ze svého postavení a bavil se tím, jak jsem rychle pouštěla hudbu a letěla na své místo. Hned při první zvedačce jsem se špatně nadlehčila a cítila, jak mu křuplo v zádech. Bolestivě stáhl obličej a nejraději by mě odhodil. Při protočení se mi podařilo ho kopnout do ruky, zvrtala jsem taneční pasáž
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290825
p e t r a
m a r t i š k o v á
•
t a n e c
v
s r d c i
tak, že jsem sebou málem švihla a jeho vzala s sebou, a nakonec jsem mu přišlápla nohu. To vše při tříminutovém úseku a Rob byl na jeho konci zralý mě zaškrtit. „Fajn,“ nakopl vztekle švédskou bednu a z batohu vylovil mobil. Vytočil nějaké číslo a nervózně přitom bubnoval prsty do dřevěného obložení. „Rob, čau. Máš teď chvilku volno? – Bezva, a můžeš přijít? – Jo? – Díky! – Jo a hoď sebou, nebo ji zaškrtím!“ Usadil se na zem a klidně si projížděl storky na instagramu, aniž by se na mě podíval. Přemítala jsem, kdo se tu asi objeví, ale nehodlala jsem jen tak stát a čekat. Vylovila jsem papíry a zkoušela podle nich nové kroky. Než se mezi dveřmi objevila Michalova hlava, zvládala jsem to celkem bez problémů. A ani jsem k tomu nepotřebovala toho libového nafoukance, pche. „Tak mě tu máte, mládeži. Nějakej problém?“ culil se Michal. Rob kývl hlavou směrem ke mně. „Jo, docela malinkej. Tak metr šedesát.“ „A pak že já jsem moc vtipná!“ „No, vypadá to, že jsem dorazil právě včas. A pro tvou informaci,“ otočil se k Robovi. „Má metr padesát osm.“ Zatvářil se spiklenecky a já se ani nenamáhala zjišťovat, jak tohle ví. „Možná bychom si mohli přestat vyměňovat zdvořilosti a začít něco dělat. Pokud si vzpomínám, měl jsi děsně naspěch,“ podotkla jsem k Robovi. Ten se na mě podíval jako na obtížný hmyz. „Však už taky jdu, neboj. Díky, kámo.“ A docela klidně si začal pakovat věci. Michal se na něj překvapeně podíval. „Počkej, co blbneš, Robe? To jsme si nedomluvili!“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290825
p e t r a
m a r t i š k o v á
•
t a n e c
v
s r d c i
„Sorry, ale vážně musím jít. Prosím tě, douč se to s ní a já slibuju, že zítra už to dodělám.“ „Nešibe ti, že ne? Potřebuje tebe!“ rozčiloval se Michal. Oba dva se o mně bavili, jako bych tu ani nebyla. „Jo, jenže není jediná. Musím k Denise. Prostě musím. Pochop to!“ „Hele, nádhero, chceš říct, že si jdeš klidně na rande? To je to hrozně důležitý, kvůli čemu nestíháš?“ vylítla jsem. „To ty nemůžeš pochopit,“ prohlásil Rob přezíravě. „Fajn,“ ucedila jsem. „Ale zato docela dobře chápu, že máme tři týdny do kvalifikace a nemáme se tam s čím předvést.“ „Jeden den nás rozhodně nevytrhne, věř mi,“ ujistil mě, sebral batoh a klidně odešel. „Robe, počkej!“ Michal vyběhl za ním a já zaslechla, jak se dohadují. „Sakra, Michale, musí se stejně naučit kroky a v tom jí pomůžeš stejně jako já! Zítra to s ní dodělám a Katka bude spokojená, slibuju.“ Co říkal Michal, jsem neslyšela, ale Robovo horečné vysvětlování jsem slyšela zcela zřetelně: „Já nevím, co se děje. Jdu to právě zjistit. Celý dny trávím tady, ona na tréninkách, měla jet na přebory, ale na poslední chvíli to odřekla, ani nevím proč. Známe se už jen přes telefon. Mám taky svůj život. Sorry, brácho.“ Michal zaklel jako dlaždič a vrátil se ke mně. „Lucko, on… já…,“ snažil se vysvětlovat, ale já ho zarazila. „Nenamáhej se, jdeme na to, ať tě moc nezdržuju. Určitě máš taky lepší program.“ Další dvě hodiny mě mučil snad hůř než Katka, ale společně jsme zvládli dodělat celou sestavu. Zkusil se
100
Ukázka elektronické knihy