dítě. Překonávání a prevence nesmělosti od útlého dětství po dospělost – The Shy Child: Overcoming and Preventing Shyness from Infancy to Adulthood a Cvičebnice pro práci se nesmělostí – The Shyness Workbook). Obě ty knihy se opravdu dobře prodávaly: knihy Nesmělost se prodalo půl milionu výtisků. Udělal jsem jí celostátní reklamu, takže jsem se objevil v pořadu Today a 20/20 a jinde. Klinika nesmělosti kupodivu funguje na univerzitě v Palo Altu i po čtyřiceti letech, v rámci Gronowskiho centra. Další vedlejší produkt stanfordského vězeňského experimentu. Ano, byl to nezvyklý vedlejší produkt. Vrátíme se ke druhému a třetímu dni stanfordského vězeňského experimentu. Viděl jste, jak se vám mění před očima. Děly se dramatické změny. Klíčový byl vězeň číslo 8612, jak už jsem říkal, který se nervově zhroutil šestatřicet hodin poté, co ho jako prvního zatkla policie v Palo Altu. Křičel, neovládal se. Ohromilo nás to. Co vám říkal Carlo, jako zasvěcenec nebo poradce, o tom, co se děje nebo co dělat? Carlo Prescott, můj konzultant, kolísal mezi obavou, že dozorci vězně rozmazlují, a potřebou, aby byli tvrdší. Řekl: „Ve skutečném vězení by jim už obušky rozbíjely lebku. Jakmile dá dozorce najevo sebemenší slabost, vězni ho okamžitě začnou otravovat a chtějí úlevy. Když vězeň brečí, hned si z něho někdo udělá děvku a ostatní by po něm šli.“ Naléhal na mě: „Tohle není dost realistické, takhle to prostě nechodí. Dozorci musejí být tvrdší, dozorci musejí být zlí.“ Já pořád opakoval: „Ale žádné fyzické násilí.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290669
Takže jste nepřímo podporoval nebo umožňoval psychologické týrání? Umožňoval. Nepodporoval jsem ho! Jenom jsem jim říkal, nesmíte je udeřit, ale neprotestoval jsem proti slovním útokům nebo psychologickým hrám, které používali proti vězňům. Opakuji, vládnete pomocí ponížení. Taktikou dozorců bylo ponížit, pokořit a izolovat vězně od spoluvězňů. Nechali vězně nastoupit a jednomu poručili: „Řekni tomu vedle, že je kretén, řekni mu, že je čurák, řekni mu, že je parchant.“ Myslím, že jednou to bylo dokonce plivnutí kamarádovi do tváře. Oni to udělali. Když někdo dělal kliky, rozkaz zněl stoupnout mu na záda. Dozorci vězně přiměli, aby si ubližovali navzájem. A to opět rozbilo jakoukoli soudržnost mezi vězni, jakoukoli vězeňskou solidaritu. Když vězeň číslo 8612 odešel, začaly kolovat fámy, že to vlastně předstíral, že se s kamarády vrátí a vězně osvobodí. Já si jen říkal: „Panebože, tohle je to poslední, co potřebuji.“ V tu chvíli jsem se obrátil na policejní stanici. Zavolal jsem seržantovi: „Podívejte se, potýkám se tu s jedním problémem. Rád bych přestěhoval všechny vězně do vašeho starého vězení.“ Pořád měli v centru starou věznici, poblíž University Avenue. On na to: „Dobře.“ Jenže pak mi zavolal zpátky: „Tak je mi líto. Tajemník městské rady řekl, že by to bylo příliš riskantní z hlediska pojištění.“ Rozzuřil jsem se. Odjel jsem tam a strašně se s ním pohádal. Musel si myslet, že jsem se zbláznil. Říkal jsem mu: „Kam se poděla naše spolupráce? Kdyby to bylo obráceně, nechal bych vás to udělat.“ V té chvíli jsem prostě ztratil nervy. Nakonec jsem řekl: „Dobrá. Potřebujeme nový plán.“ Odpověděl: „Nemůžu vám nijak pomoct, protože mám svázané ruce. Vyšel bych vám vstříc, kdybych mohl. Prosím, vraťte se do toho vašeho vězení a najděte jiné řešení.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290669
Pokud jde o ty pověsti o útěku, tak šlo jen o to, že jsme zaslechli nějakého vězně na cele říkat, že až se číslo 8612 vrátí, osvobodí ostatní vězně. Vzali jsme to vážně, místo abychom se ty řeči pokusili analyzovat. Během výuky základů psychologie jsme vždycky dělali jednu velkou demonstraci, při které všichni studenti musejí provést výzkum psycho logie šíření fám. Teď ve fámách sám vězím po uši a vůbec mě nenapadne shromáždit o nich data. Rozhodl jsem se: „Uděláme tohle. Vezmeme všechny vězně, zavážeme jim oči, odvedeme je do skladiště v pátém podlaží a tam je budeme držet. Já budu sedět před vězeňskou chodbou. Ještě než tam zvenčí někdo vtrhne, vysadíme dveře z pantů a já řeknu: Hele, studie už skončila, nic jsme nevyzkoumali, běžte pryč. Tím se oslabí to současné napětí.“ Až rádoby osvoboditelé odejdou, necháme technika z psychologické laboratoře dát na dveře dvě závory a budeme pokračovat. Seděl jsem tam několik hodin a nic se nedělo. Potom ve skutečnosti došlo k tomu, což v tom hollywoodském filmu o stanfordském vězeňském experimentu bohužel popletli, že za mnou dolů přišel Gordon Bower, můj dávný spolubydlící. Dveře byly otevřené, takže vešel dovnitř a zeptal se: „Hele, co tu děláš?“ Popsal jsem mu tu studii. A on se zeptal: „Jaká je nezávisle proměnná?“ Odpověděl jsem: „Náhodné rozdělení objektů na vězně a dozorce. To je všechno. Nic jiného v tom není. Je to ukázka terénní studie.“ Chvíli jsme jen tak klábosili. Pak se zeptal: „Kde máš ty vězně?“ „Jsou nahoře v pátém podlaží.“ Společně se svou manželkou Sharon tam zašel a přinesl vězňům sušenky a koláčky. Ve filmu je to jinak, tam nechali přijít nějakého starého chlapíka, jakoby profesora, a ten sice položil stejnou otázku, ale postavil
100 Ukázka elektronické knihy