98
NEVIDITELNÁ ŽENA
z mála agentů SOE, kteří nespadli do pasti v Marseille, a působil v Lyonu stejně jako ona. Byl o rok mladší než Virginia, Francouz, oženil se s Britkou a před válkou pracoval pro banku Crédit Lyonnais v Londýně. Vycvičil ho Kim Philby (později se ukázalo, že patřil do cambridgeského obvodu sovětských špionů, ale tou dobou pracoval pro SOE) a v Londýně byl vychvalován jako „výjimečně kvalitní jedinec“ a „přirozený vůdce“.27 Alain byl oficiálně jmenován vedoucím, respektive organizátorem svého vlastního rodícího se obvodu a technicky vzato byl hodností nadřazený Virginii. Považoval tak za samozřejmé, že by měl on – a zajisté ne nějaká hendikepovaná žena – převzít celkové velení nad operacemi v Lyonu. Virginia ho hned po příjezdu do města propojila se skupinou odbojářů publikující v novinách Le Coq Enchaîné a zkontaktovala ho s ostatními, kteří shromažďovali zbraně pro budoucí mise a vyráběli falešné doklady. Udělala, co bylo v jejích silách, aby mu pomohla. Nicméně Alainovi se nedařilo v terénu uspět. Neobjevoval se na klíčových setkáních a zdálo se, že není schopný naverbovat nováčky, a pokud ano, dělalo mu problém si je udržet. Přesto informoval naprosto nadšenou Baker Street, že získal asi deset tisíc mužů připravených zapojit se do válečného tažení, až nadejde správný čas. Ale i kdyby tomu Londýn, zoufale čekající na dobré zprávy, snad chtěl uvěřit, Virginia znala pravdu. Viděla, že Alain je nevyrovnaný a nenávidí osamělost a neustálý stav pohotovosti, které život v utajení obnášel. Odmítal navazovat prostá přátelství, jak to dělávali ve svých četách obyčejní vojáci, a s celou tou situací se vyrovnával konzumací alkoholu a vyhledáváním společnosti různých žen, přičemž ani jedna nebyla jeho manželkou. Žádná z těchto přítelkyň navíc nebyla nenápadná, natož aby mu byla oporou. Zatímco se všude chvástal, jak si hra-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290223
MÍ ZKAŽENÍ PŘÁTELÉ
99
je na tajného agenta, začala se Virginia obávat, že jeho silácké řeči mohou představovat zásadní bezpečnostní problém nejen pro ni, ale i pro celou SOE. „Člověk se nejvíc bál vlastních lidí,“ vzpomínal jeden z důstojníků. „Věděli o vás příliš mnoho.“28 Nehrozilo tedy, že by Alaina zkontaktovala se svým obvodem, natož aby ho nechala převzít velení – což bylo odmítnutí, které nesl s nelibostí. Dala by všanc osobní kontakty, které důvěřovaly pouze jí, takže opakovaně varovala Baker Street, aby ji „nechali na pokoji“,29 když navrhovali, že by měl Alain převzít velení. Za svůj krátký pobyt v terénu Virginia na rozdíl od Londýna velmi dobře pochopila potřebu soběstačných buněk komunistického typu s hrstkou lidí uvnitř, přičemž každý musel být doporučen stávajícím členem a znát pouze svého bezprostředního nadřízeného. Byla si vědoma, jaké nebezpečí může představovat jediný slabý článek v řetězci, jelikož většinu svých kolegů ztratila ve vile des Bois. Ten legendární případ ji svým zvráceným způsobem zachránil. Přimělo ji to si od první chvíle uvědomovat, že soběstačnost – zahrnující nejspíš i zřeknutí se mileneckého života – se musí stát pravidlem číslo jedna, pokud chce zůstat na svobodě a naživu. Z osobních zkušeností se poučila, jak draho může vyjít neopatrnost. Noci trávila sama a nedělalo jí problém uchovat tajemství. Její postižení navíc prohlubovalo odstup, který se sama cítila povinna udržovat od ostatních. Jejím úkolem bylo zajistit, aby její kontakty postupovaly stejně, nebo alespoň aby minimalizovaly škody, pokud tak nepostupovaly, a udržovat je v oddělených, jasně vymezených skupinách, které toho o sobě navzájem nebo o ní mnoho nevěděly – kromě některého z jejích několika krycích jmen. Trvala na tom, že budou v kontaktu pouze prostřednictvím zpráv zanechávaných v bezpečné dopisní schránce nebo skrz prostředníka, jako byla třeba majitelka prádelny madame
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290223
100
NEVIDITELNÁ ŽENA
Albertyová. Nicméně Alain byl citově nevyrovnaný amatér, takže ho z toho všeho museli vynechat. Přesto byla ve vytváření spolehlivých kontaktů a řešení problémů natolik zdatná, že se Marie Moninová stala legendou i za hranicemi Lyonu. Její síť byla tak rozsáhlá a úspěšná, že Virginia už nebyla dál schopná vybírat nové členy sama, jak to ráda dělávala ze začátku. Fakt, že byla ve své práci tak dobrá, z ní v očích SOE činil „univerzální tetu všech našinců v nesnázích, a kdokoli měl potíže, hned se na ni obrátil“.30 Řešení problémů tolika lidí k ní však nevyhnutelně přitahovalo pozornost. Bar v hotelu Grand Nouvel, který stále pravidelně navštěvovala, aby si vyzvedla zprávy, teď byl široko daleko známý jako místo, kde lze vyhledat pomoc. Ve skutečnosti si Londýn dělal starosti, že by mohl být brûlé neboli propálený, což byla hantýrka SOE pro „prozrazení z důvodu vejití ve všeobecnou známost“. Virginia byla ráda, že se může spolehnout na své lidi u policie, kteří ji varovali před problémy, a také na skutečnost, že z baru vedlo hned několik východů. Ale jen těžko mohl být bezpečný, když se tu „v podstatě každý agent“31 ve Francii zastavil, aby požádal o peníze, bezpečné útočiště, falešné doklady nebo únikovou cestu. Virginia byla také až příliš dobře známá jako jediný bezpečný komunikační kanál s Londýnem skrze velvyslanectví, když tu neoperoval žádný radista. Nově příchozí zamířili přímo za ní, aby jim pomohla se trochu rozkoukat nebo je představila ostatním. Také jim poskytovala lístky na jídlo, tabák a víno, na oblečení, boty a mýdlo. Popravdě řečeno, Virginia byla zřejmě tak moc ochotná pomáhat druhým proto, že jí nikdo nikdy podobnou podporu neposkytl. Dělalo jí velkou radost, že si jí někdo cení. Noví agenti tak byli o něco lépe připravení než kdysi ona. Od událostí ve vile des Bois byl částečně i díky Virginiině kritice kladen mnohem větší důraz na užívání Ukázka elektronické knihy