s hromadami oblečení, většinu věcí uklidí do skříně. Pak dá dokonce odmočit ponožky do lavoru, lavor postaví na ledničku. Voda vyšplouchne, takže se rovnou může pustit do mytí ledničky, minimálně zvenčí, umyje i linku. I když těsto nelepí, zůstávají po něm na lince vlhké skvrny. Krom toho odšroubuje sítko z kohoutku a namočí ho do octa, jenže pak pustí vodu, aby si od octa umyla ruce, a všechno pak musí znovu usušit. Je hodně pozdě, těsto už v koupelně cestuje po podlaze. Upeče dva plechy, baget je dohromady šest. Bohužel jsou do mrazáku moc dlouhé. Beztak je dost nacpaný. Tři si dá stranou pro sebe. Zbylé tři rozpůlí, ale musí na ně v mrazáku udělat místo. Vytáhne kostky ledu, vždyť je leden, a pytlík s rebarborou vyhodí do koše. Ze vší té činnosti je jí horko, neustále jí teče z nosu. Dostane velký hlad, uvaří si rychlá kolínka s rajskou polévkou a společně s bagetou si je na tácu odnese k jídelnímu stolu. Zapomene si něco k pití, ale už se jí nechce vstávat. Kolínka jsou uprostřed tvrdá, vyplivne je zpátky do polévky, sní jen to kolem. Spořádá úplně celou bagetu. Pak má ale stejně žízeň a jde si pro vodu, při té příležitosti vyhodí zbytek polévky do koše. Obchody už jsou zavřené, hlavní ulice skoro prázdná. Postává tam jen člověk s kolem, co venčí psa. Musí se udržet ještě pár hodin vzhůru. Jestli se ráno probudí příliš brzo, bude sobota moc dlouhá, a ona neví, co by dělala. Kromě toho, že chce vyprat ponožky namočené v lavoru, žádné plány nemá. Něco je špatně. Leží na gauči a chvíli poslouchá,
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290191
vyplíží se z pokoje a přiloží ucho ke vchodovým dveřím. Taky otevře škvíru na dopisy a zahledí se do mechově zelené zdi na chodbě. Vrátí se do pokoje a zabíjí čas vyhledáváním nejrůznějších jmen v telefonním seznamu, každé jméno ji přivádí zas k dalšímu. U její mámy je uvedená předchozí adresa. Vtom jí dojde, co je špatně. Jde do kuchyně a vyloví z koše pytlík s rebarborou, je zapatlaný od rajčat a kolínek. Opláchne ho a rebarboru nasype do hrnce, přidá cukr, ale rozhodne se, že se zbytkem počká do zítřka. Takhle má aspoň o činnost navíc. Taky musí skočit pro zavařovačky, pár jich stojí pod zadním schodištěm, ale teď pro ně nemůže, od včerejška tam nesvítí světlo.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290191
35
V sobotu kolem poledne si pod anorak nabalí několik vrstev vlněných trik, její máma vždycky navrhuje nacpat si na prsa vatu, nebo dokonce noviny, to druhé odmítá. Upaluje do Nebbelunde, ale moc se při tom nezahřeje, otočí se tam u rybníčku. Je kolem nuly, má bílý dech. U stromu u cesty se vysmrká, za celou dobu nepotká ani nohu. Ale když se vrátí, stojí na náměstí před domem Steffen, v ruce zmrzlinu. „Ahoj, co tu děláš?“ zeptá se jí. „Já tu bydlím,“ řekne ona. „To jsou naši,“ na to on a ukáže zmrzlinou, jeho rodiče mávají z auta, i oni jedí zmrzlinu. „Vy teď můžete jíst zmrzlinu?“ řekne ona. „Jo.“ Osuší si nos, na semišovém palčáku se objeví mokrá skvrna. „Jedeme na stříbrnou svatbu, ale jsme tu brzo,“ řekne on. Teď se dveře auta otevřou, vystoupí matka se zmrzlinou, na sobě má úplně obyčejné kalhoty, přátelsky pokývá. „Steffene, nechceš to dojíst?“ zeptá se. „Ne, dík,“ odpoví Steffen. „Lízala jsem jen z jedné strany,“ řekne matka, ale Steffen vrtí hlavou. Chvíli tam stojí mlčky, sledují, jak matka kráčí po dlažebních kostkách, a u odpadkového koše si naposledy ukousne zmrzliny. „Kam jdeš?“ zeptá se pak Steffen. „Nesu Tove domů tyhle,“ řekne ona a ukáže mu semišové palčáky. „Tak pozdravuj.“
97
Ukázka elektronické knihy