nův zjevný talent slova uznání zvláště guru meziválečné literární generace Josef Hora. Z pohledu 21. století je Jiří Hausmann takřečeným „autorem jedné knihy“, ač jich vydal tři a ta čtvrtá vyšla posmrtně. Tou „jedinou“ knihou je míněna satirická próza Velkovýroba ctnosti, která byla poprvé vydána v říjnu 1922 neboli pouhých sto dní před spisovatelovým předčasným skonem. Knihy mají i takové osudy, z paměti české literární bohemistiky by ale mohlo nechvályhodně vypadnout, že rovněž tento autor začínal jako básník (především v letech první světové války). V prvním poválečném roce 1919 debutoval knihou veršů a právem se o něm napsalo, že co nadaný poeta navázal na obrozeneckou havlíčkovskou tradici politické satiry. Ostatně stejně jako Josef Svatopluk Machar a Viktor Dyk. U nich sice Haussmann obdivoval jejich „protiiluzivní pojetí společenského dění“, ale ve svých satirických ostnech na oba tvůrce ve jménu mladé literatury zároveň s gustem útočil a nejednou je hravě i dravě karikoval. Haussmannova básnická prvotina se nikoli náhodou výstižně nazývá Zpěvy hanlivé a má neméně výmluvný a žánr díla upřesňující podtitul Sarkasmy a karikatury. Když však v knižní podobě přišla na svět, autor si oprávněně posteskl, že během jejího tisku se „na našem trhu objevila taková záplava pamfletů, brožur a také-básní majících býti satirami, že tento obor literární produkce je na čas silně zdiskreditován“. Jeho satiře to však nehrozilo: na rozdíl od dobového, mnohdy krátkozrakého satirizování se vyznačovala účinně ironickým nadhledem. Jiná nebyla ani jeho druhá sbírka Občanská válka (1923). Pochod božích bojovníků v ní zněl takto: „V boj jdou, statečností září, / továrníci, uzenáři, / řeznický cech pravý tank – / ředitelé velkobank.“ A co jeho dílo nejznámější, utopická satira Velkovýroba ctnosti, již kupříkladu pozdější vykladač české satirické literatury z té doby Radko Pytlík značně necitlivě začleňuje do přihrádky „próz tzv. proletářského období“ a nalézá v ní v prvé řadě „ideově zahrocený námět, proniknutý zřetelnou protiměšťáckou a protiválečnou tendencí“? Kéž by to bylo takto prostinké! 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290017
Vždyť bližší označení své knihy nabízí od počátku sám autor, který jí vtiskl mnohovýznamový dobový podtitul „nepravidelný román“. Možná nikoli ze všeho nejvíce, ale s velkou určitostí se dá říct, že jde především o znamenitou literární parodii, v níž se s chutí paroduje vše, co se parodovat dá: světová i tuzemská politika, metropolitní tisk stejně jako provinční, tzv. krvavé romány, ruské psychologické povídky, postava Matěje Broučka z Čechových satir, utopie H. G. Wellse, indiánky, burzovní zprávy, detektivky, salonní romány, nekonečné výtvory úředního šimla aj. apod., a to vše s neuvěřitelnou, ryze haussmannovskou slovní bravurou. Zejména v hlavním rámci svého vypravěčského pásma zde Jiří Haussmann sarkasticky, prost všech iluzí, rozvíjí leitmotivy tehdejší antiutopické literatury. Vypráví příběh vynálezu zázračné látky jménem agathergie (nelze nepřipomenout souměřitelnou představu Karla Čapka z téhož času, vtělenou do fejetonistického románu Továrna na Absolutno), jejímž vdechováním se jedinec nebo i lidstvo celé „umravňuje“. Nejen to: jejím prostřednictvím by dokonce i politikové byli schopni „celé lidstvo uctnostnit“, jenže to dopadne – jako vždy. Takže je ještě hůř a dojde k další oboustranně zničující válce (konkrétně mezi severem a jihem ostrovního státu Utopie), která se posléze uzavře nadčasovým „Zbraslavským paktem“. Při jeho psaní se autor mohl inspirovat i Dějinami strany mírného pokroku v mezích zákona z pera Jaroslava Haška, který shodou okolností odešel na onen svět jen o několik dní dřív než autor Velkovýroby ctnosti. Trefně bylo již v meziválečném období Otokarem Fischerem poznamenáno, že v této knize „není takřka věty, aby jí nebylo něco travestováno, a tak nabývá sloh nejrůznějších tvářností podle toho, na jakou manýru se zde neb onde dělají žerty“. Vskutku: Haussmannova Velkovýroba ctnosti je ukázkovou literární travestií, doléhá však nepochybně na ni i příslovečný zub času: jako každá vyhraněně časová travestie je zahlcena velkým množstvím dobových nebo místních narážek, které se dalším generacím čtenářů mohou zdát nedosti srozumitelnými. Fischer dokonce vyčítá autorovi, že svou knihu posouvá k „tříšti drobných nápadů“. Zato dodatečné Pytlíkovo tvrzení, že Haussmann tvoří „pod dojmem příchodu světa nového“, při104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290017
pomíná orwellovskou novořeč: žádný nový svět nikam nepřišel a o žádné dojmy v prvé řadě tu také nejde. I nadále zůstal ten starý svět, o němž v mottu knihy čteme dávná slova Smila Flašky z Pardubic: „Svět je v sobě samá vojna.“ Dozajista potom mají své oprávnění i slova zdánlivého protitradicionalisty Jiřího Haussmanna, že „člověk musí mít předky“. Jeho otec, syn profesora strojnictví, se ještě za básníkova života stal prezidentem vrchního soudu. Matka mu zase byla ryzí literární důvěrnicí – a v rodině se často mluvilo o Haussmannově prababičce, která byla v Libochovicích častou společnicí Goethovy lásky Ulriky von Levetzow a leckdy od ní zaslechla nejednu „pichlavost o staré zamilované Excelenci“. Haussmann se však kořil nikoli Goethovi, nýbrž Heinovi a jeho sardonickému či sarkastickému pojetí satiry. Však jeho tvůrčím krédem bylo: „Heinovskou sprchou dusit sentiment.“
105 Ukázka elektronické knihy