Rodina z podkroví
s hausbótem se projednal a smetl ze stolu za pouhopouhých, možná i rekordních, osm minut. Je třeba říct, že jsem byl z pobytu Thomsenových u nás rozpolcený. Na jednu stranu nám zaneřádili dům. Ne předměty jako takovými, prostě svou přítomností, svými lidskými těly, zvuky, pachy, svou jinakostí. Moje sestra a Clemency spolu utvořily úděsné spojenectví, jedna byla hlučnější než druhá. Od rána do večera se honily po domě a hrály všelijaké prapodivné hry, jejichž cílem jako by bylo natropit co největší rámus. A nejen to, Birdie je navíc obě učila hrát na housle, což byla hotová muka. Pak tu byl samozřejmě David Thomsen, jehož charismatická osobnost jako by prostupovala všechny vrstvy našeho domu. Kromě ložnice v patře si pro sebe zabral i náš předpokoj, kde měl otec bar, a udělal si z něj něco jako tělocvičnu – jednou jsem škvírou mezi dveřmi zahlédl, jak se snaží vzepřít z podlahy celé tělo jenom na konečcích prstů. A na opačném konci všeho trůnil Phin. Phin, který se na mě odmítal i podívat, natož se mnou mluvit; Phin, který se choval, jako bych ani nebyl. A čím víc se choval, jako bych ani nebyl, tím víc mi připadalo, že by mě to jeho odmítání věnovat mi byť jediný pohled mohlo zabít. A pak se to konečně toho dne stalo. Když se rozhodlo, že Sally s Davidem zůstanou, vyšel jsem z kuchyně a málem vrazil do Phina, který kráčel opačným směrem. Měl na sobě zašlou mikinu s nápisem a džíny s dírami na kolenou. Jakmile mě zmerčil, zastavil se a vůbec poprvé se mi podíval do očí. Zatajil jsem dech. Ve změti myšlenek jsem pátral, co bych tak řekl, nic mě ale nenapadlo. Uhnul jsem doleva, on ze svého 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289905
Lisa Jewellová
pohledu doprava. Promiň, řekl jsem a ustoupil doprava. Myslel jsem, že mlčky projde, ale on najednou řekl: „Je ti jasné, že tady zůstaneme, že jo?“ „Cože?“ „Toho, co naši vykládají o stěhování, si nevšímej. Nikam neodejdeme. Víš,“ pokračoval, „onehdy v Bretani jsme taky bydleli v jednom domě dva roky. A to jsme tam měli zůstat jenom přes svátky.“ Odmlčel se a povytáhl obočí. Evidentně čekal, že nějak zareaguju, já byl ale jako omámený. Ještě nikdy jsem nestál tak blízko někoho tak krásného. Dech mu voněl mátou. Díval se na mě a já si všiml, jak se mu tváří mihlo zklamání, nebo ani ne zklamání jako spíš rezignace, jako bych mu prostě potvrdil, co už si o mně tak nějak myslel, tedy že jsem nudný a marný, že mu nestojím za pozornost. „Proč si neseženete vlastní barák?“ zeptal jsem se nakonec. Pokrčil rameny. „Protože je táta moc velký skrblík, než aby platil nájem.“ „To jste nikdy nebydleli ve svém?“ „Jo. Jednou. Ale pak ten dům prodal, abychom mohli cestovat.“ „Ale co škola?“ „A co s ní?“ „Kdy chodíš do školy?“ „Ve škole jsem nebyl od šesti let. Učí mě máma.“ „Ty vado,“ žasl jsem. „Ale co kámoši?“ Podíval se na mě s hlavou na stranu. „To ti nechybí kámoši?“ Přimhouřil oči. „Ne,“ opáčil stroze. „Ani trochu.“ Tvářil se, jako by se chystal odejít. Já si nepřál, aby odešel. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289905
Rodina z podkroví
Chtěl jsem nasávat jeho mátový dech a dozvědět se o něm víc. Pohledem jsem sklouzl na knihu, kterou držel ruce. „Co to čteš?“ zeptal jsem se. Sklonil hlavu a otočil knížku lícem vzhůru. Byl to Kostkař od Luka Rhineharta, román, o kterém jsem do té doby neslyšel, ale dnes už ho mám přečtený aspoň třicetkrát. „Je dobrá?“ „Všechny knihy jsou dobré,“ on na to. „To není pravda,“ namítl jsem. „Četl jsem pár dost mizerných.“ Na mysli jsem měl především Annu ze Zeleného domu, kterou jsme museli přelouskat v minulém pololetí – v životě jsem neměl v ruce hloupější a nezáživnější knížku. „To nebyly mizerné knihy,“ opáčil Phin trpělivě. „Akorát tě nebavily. To vůbec není totéž. Mizerné jsou jenom ty knihy, které jsou tak špatně napsané, že je nikdo ani nevydá. Každou knihu, která kdy vyšla, bude někdo považovat za ‚dobrou knihu‘.“ Pokýval jsem hlavou. Jeho logika neměla vadu. „Už ji mám skoro dočtenou,“ zadíval se na svazek v ruce. „Můžeš si ji po mně půjčit, jestli budeš chtít.“ Znova jsem přikývl. „Tak jo,“ řekl jsem. „Díky.“ A pak odešel. Já ale zůstal stát na místě s bušením v hlavě, zpocenými dlaněmi a srdcem naplněným čímsi mimořádným a novým.
99
Ukázka elektronické knihy