Rodina z podkroví
s hausbótem se projednal a smetl ze stolu za pouhopouhých, možná i rekordních, osm minut. Je třeba říct, že jsem byl z pobytu Thomsenových u nás rozpolcený. Na jednu stranu nám zaneřádili dům. Ne předměty jako takovými, prostě svou přítomností, svými lidskými těly, zvuky, pachy, svou jinakostí. Moje sestra a Clemency spolu utvořily úděsné spojenectví, jedna byla hlučnější než druhá. Od rána do večera se honily po domě a hrály všelijaké prapodivné hry, jejichž cílem jako by bylo natropit co největší rámus. A nejen to, Birdie je navíc obě učila hrát na housle, což byla hotová muka. Pak tu byl samozřejmě David Thomsen, jehož charismatická osobnost jako by prostupovala všechny vrstvy našeho domu. Kromě ložnice v patře si pro sebe zabral i náš předpokoj, kde měl otec bar, a udělal si z něj něco jako tělocvičnu – jednou jsem škvírou mezi dveřmi zahlédl, jak se snaží vzepřít z podlahy celé tělo jenom na konečcích prstů. A na opačném konci všeho trůnil Phin. Phin, který se na mě odmítal i podívat, natož se mnou mluvit; Phin, který se choval, jako bych ani nebyl. A čím víc se choval, jako bych ani nebyl, tím víc mi připadalo, že by mě to jeho odmítání věnovat mi byť jediný pohled mohlo zabít. A pak se to konečně toho dne stalo. Když se rozhodlo, že Sally s Davidem zůstanou, vyšel jsem z kuchyně a málem vrazil do Phina, který kráčel opačným směrem. Měl na sobě zašlou mikinu s nápisem a džíny s dírami na kolenou. Jakmile mě zmerčil, zastavil se a vůbec poprvé se mi podíval do očí. Zatajil jsem dech. Ve změti myšlenek jsem pátral, co bych tak řekl, nic mě ale nenapadlo. Uhnul jsem doleva, on ze svého 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289905