Hlavním tématem Rushdieho díla není teorie, jak by se mohlo na základě dialektického paradigmatu reality jevit, ný brž preteorie. Předpokládáme-li neosémanticistní paradigma diskurzu, docházíme k poněkud ironickému závěru potvr zujícímu jistou signifikanci sexuální identity. Lze tu odhalit mnoho narací týkajících se spisovatelovy pozorovatelské role. Lze říci, že platí-li myšlenka kulturní narace, musíme volit mezi dialektickým narativním paradigmatem a neokonceptu álním marxismem. Sartrova analýza kulturní narace předpo kládá, že společnost má paradoxně objektivní hodnotu. Z pre misy neodialektického paradigmatu sebevyjádření vyplývá, že vědomí lze využít k upevnění hierarchie, avšak pouze tehdy, jsou-li realita a vědomí odděleny; není-li tomu tak, můžeme předpokládat, že jazyk má specifický význam sám o sobě. Nepřipomíná vám to něco? Klidně by autorem mohl být Jacques Derrida nebo již zmiňovaný Peter F. Drucker. Asi každý najde někoho dalšího. Jsem tvrdý a nespravedlivý nezdvořák, Jo, jsem, ale Sokal a Turingův test mě učí být nedůvěřivým skeptikem a hledat odvahu zpochybňovat a klást si otázky i tam, kde se uctívá. A čím víc se uctívá, tím bych s dovolením nabádal k obezřetnosti. Drucker i Derrida jsou uctíváni, jde často o povinnou četbu. Následujícím textem bych si s dovolením trochu zaprovokoval, ale nebudu jako Sokal a vše prozradím předem. Následující text přepisuji z Hegelovy knihy Úvod k dějinám filosofie. Různé stupně postupu myšlenky mohou totiž vznikat buď s vědomím nutnosti, se kterou se každý příští stupeň vyvíjí a podle které se může naskytnout jen tato určitost a tvar – ane bo mohou vznikat bez tohoto vědomí, po způsobu přirozeného, jakoby náhodného vznikání, takže pojem působí sice uvnitř podle své důslednosti, ale tato důslednost není vyjádřena, po dobně jako v přírodě ve stupních kmene stromu vznikají vět ve, listy, květy, plody, každé pro sebe, ale tuto následnost řídí www.pritomnost.cz 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289495
a určuje myšlenka, anebo jako se u dítěte projevují postupně tělesné schopnosti a zejména duševní činnosti, prostě a s tako vou samozřejmostí, že rodiče, kteří to prožívají po prvé, patří jako na zázrak, odkud se to všechno vzalo, ačkoli to všechno tu již bylo uvnitř a nyní se to ukazuje, a celý sled těchto jevů je pouze tvarem, posloupností v čase. V mládí jsem měl rád některá díla Nietzscheho. Velice často kritizuje Hegela – víc než jen kritizuje – bývá vůči němu ironický, jízlivý, posměšný, často nezakrytě naštvaný. Tímto Nietzschemu děkuji za upozornění na otázky, které mi snad dochází až po letech. Myslím, že Nietzsche by Sokalovi nenaletěl.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289495
Ivan Jonáš Puče, pučíky, pučíčky Motto: Nezdařený puč: „Puč mi stovku!“ „Nemám!“ Číňané mají jedno staré úsloví: „Přeju ti, abys žil v nudném čase!“ Snad že si času klidného a prostého od hromadného vraždění a poprav a věznění a převýchovných táborů příliš mnoho neužili ani v minulosti, ani dnes. Také my moderní lidé si na nudu stěžovat nemusíme: Sám jsem například kromě vojenských obsazení Prahy, Bosny, Čečny, Krymu a Donbasu a bojů o Afghánistán a Irák mohl v televizi sledovat nejméně tři pokusy o státní převrat – proti demokracii ve Španělsku po Frankově smrti se střílením v parlamentu (1981), proti Gorbačovovi (1991) a proti Jelcinovi (1993). Žádný nebyl úspěšný, ale ten poslední vedl k Jelcinově potupné procházce do generálního štábu, ze které se právě Čečna, Putin a jeho Krym a Donbas odvíjejí. Nečekal jsem ani, že na stará kolena zažiji ještě pokus o další puč, tentokrát v srdci největší a nejsilnější demokracie, Kongresu USA. Ten by se mohl snad nazvat fraškou či operetou, s poslanci zahnanými pod lavice – jako tenkrát v Madridu – a s hrdiny lůzy ozdobenými Trumpovými vlajkami rozvalujícími se v jejich kancelářích, kdyby přitom neumírali lidé a kdyby to tři hodiny nevypadalo, že onu silnou demokracii vystřídá režim podobný, řekněme, mussoliniovskému. Naštěstí byl puč zorganizován opravdu diletantsky a 200 let staré instituce a politici v nich obstáli se ctí – až na několik desítek. Trumpašenko prostě nemá tu absolutní moc nad volebními komisemi, soudy a ozbrojenci jako jeho běloruská obdoba putinovského chráněnce, takže je na vážkách, zda skončí v psychiatrickém ústavu, za jinými mřížemi nebo www.pritomnost.cz 99
Ukázka elektronické knihy