Kratochvíle s koronavirem v Itálii (Ukázka, strana 99)

Hrad ve městě Celano při výjezdu z regionálního parku

Městečko Opi v Abruzzském národním parku 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289440

Po kalendářovém obědě na terénní odbočce v abruzzské rezervaci jsem se spustil krkolomnými zatáčkami do jiţní části regionu Lazio.

K pobřeţí Golfo di Gaeta mě čeká ještě víc jak sto kilometrová štreka níţinným rázem krajiny a pak po absolvování průjezdu pahorkatinou s tisíci metrovými kopci budu muset ještě projet pod páteřní autostrádou A 1, která spojuje Řím s Neapolí.

Skaláci mají být u moře vedle nějakého vodního kanálu pod městem Minturno, kde se nacházejí i antické památky. To se dobře řekne, ale bez podrobnější mapy těţko hledá. K Minturno jsem samozřejmě dojel po silnici č. 630, problémem však bylo, jak se z něho dostanu na pobřeţí.

Sjel jsem z kopce, na kterém město leţí, na silnici 7q, nicméně jsem nebyl moudrý, na kterou stranu jet, rozcestníky tu ţádné nebyly. Pomoc jsem nakonec našel u domu, kde na verandě popíjela parta mlaďochů. Holka, co přišla k brance, trochu anglicky uměla, ale kde je nějaká antika, o tom neměla ani páru. Zachránil mě mladík, jenţ přijel na skútru. Ukázal mi směr a na první křiţovatce mám odbočit doleva. „Akvadukt is there,“ řekl a na pozdrav zasalutoval jako Jaromír Jagr při vstřelení branky.

Skalák mě informoval, ţe za akvaduktem je ještě antický areál a hned za ním je ten vodní kanál. Naštěstí si tentokrát odpustil určovat světovou stranu a tak díky skútristovi jsem k obloukům akvaduktu, který pochází z 1. stol. n. l., dorazil v krátkém čase. Pak uţ nebylo těţké popojet k nedalekým ruinám antického Minturnea a k vodnímu korytu řeky Garigliano, která se vlévá do zátoky Gaeta.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289440

Amfiteátr v Minturnea Po vyfocení akvaduktu a amfiteátru, k němuţ jsem prostrčil foťák skrz mříţe oplocení, jsem zabočil po pravém břehu kanálu, který asi po kilometru vyúsťuje do moře. Tam se na nevelkém plácku nacházel Meďour společně s několika auty rybářů, kteří s nahozenými pruty rybařili v ústí řeky.

Homolka seděl u rozloţeného stolku a studoval v průvodci. „Čao, Mundíňo!“ přivítal mě. To jsem ještě nevěděl, jak uţ jsem uvedl, ţe italský výraz pro roušku je naprosto jiný a ţe jsem ve skutečnosti sezonní pracovnice na rýţovým poli. Tenhle renonc se Skalákovi opravdu povedl. Cha cha!

100

Ukázka elektronické knihy