které církvi otevřeně a demonstrativně vyhlásilo boj, čímž dokonce donutilo basilejský koncil, aby s dlouho „proklínanými kacíři“ jednal jako s rovnocennými protivníky.142) K tomu bylo v polovině 14. století ještě daleko. Již tehdy je ale možné pozorovat přímo hektické hledání nových možností, narušení starých jistot a rozšířenou bázeň před hrozbami nejrůznějšího druhu, která nezahrnovala pouze církevní oblast, byť právě v této sféře byla nejjasněji formulována. Staré motivy církevní kritiky získávaly v novém kontextu nový význam, vzájemně se posilovaly stejně tak jako již dlouho se vyskytující rozpory. I nadále zůstávala, zejména kvůli životnímu způsobu kléru a jeho zjevným selháním, jejich část dobře viditelná. Již dílčí poznání nesrovnalostí (všechny si lidé ke svému štěstí ani neuvědomovali) stačilo k tomu, aby způsobilo otřesy a aby nechalo vystoupit důvody, které musely vyvolat nedůvěru. Zvláště však vedlo k tomu, že začali být vyhledáváni ti, kdo na tom měli vinu a na které bylo možné svalit zodpovědnost.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289397
4. O T E V Ř E N É N E P Ř ÁT E L S T V Í V Ů Č I K N Ě Ž Í M , Z M Ě N Y „ D U C H OV N Í AT M O S F É RY“
Jakmile byla položena otázka, kdo nese vinu za zjevné selhání, které bylo možné všude kolem pozorovat, zdála se odpověď jasná: byla to církev ve vší své zkaženosti, tedy konkrétní duchovní, kteří porušovali základní boží příkazy. Kritické hlasy se stupňovaly k působivé obžalobě celé církve.1) Na klérus byla svalována odpovědnost za úpadek křesťanstva, dokonce i za katastrofy, které lidstvo postihovaly.2) Tato zjištění byla doprovázena temnými proroctvími o hrozícím pronásledování kléru. K představě konce věků (a působení „předchůdců Antikrista“) odedávna patřilo očekávání pronásledování všech kleriků.3) V dřívějších dobách se s podobnými jevy počítalo v rámci boje Antikrista proti církvi Kristově. Nyní se ale výklad posunul. Projevoval se sklon chápat hlásané vyhlazení duchovních jako spravedlivý trest za jejich hříchy a nedbalosti. Proroctví o přicházejícím trestajícím soudu nad všemi kleriky nebyla žádným pozdně středověkým specifikem. Příležitostně se objevovala již dříve.4) Nyní se ale množily podobné hlasy z nejrůznějších táborů. Nabývaly na intenzitě a naléhavosti. Koncem 13. století očekávalo pronásledování právě tak pravověrné proroctví z jižní Itálie5) jako „kacířské“ předpovědi tzv. apoštolských bratří,6) kteří se utěšovali tím, že klérus bude brzy oloupen a dokonce zničen. Literárně účinným a v následující době široce rozšířeným motivem bylo tvrzení, že kněží skrývají svoji tonzuru, aby nebyli poznáni. Při několika povstáních a herezích se vynořovalo tvrzení, podle kterého povstalci vypouštěli podobné hrozby. Činili tak prý vůdci rebelujících vlámských sedláků7) nebo kacířské bekyně.8) Konrád z Megenbergu se obával krutostí vůči klerikům v souvislosti s vlnou pogromů při povstání chudých rolníků v letech 1336–13389) (povstání pod vedením tzv. krále Armledera) a doboví svědci měli pevně za to, že se při této příležitosti 1 500 sedláků v Alsasku spiklo za tím účelem, aby všechny povaleče jako biskupy, kleriky, mnichy, jeptišky a studenty zabili.10) Obavy nedocházely svého vyjádření pouze v literárních Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289397
pramenech. Štrasburský biskup spolu s mnoha dalšími pány uzavřeli 3. března 1345 na pět let spojenectví za tím účelem, aby zabránili jakýmkoli nepokojům a aby „nenastala vzpoura proti kněžím, ať řádovým nebo světským, nebo proti jiným křesťanským lidem nebo Židům“ („der uflouf gienge über phaffen, sú werent geistlich oder weltlich, oder úber ander cristan lúte oder úber juden“).11) Flagelanti12) byli v roce 1349 obviněni z toho, že zabili duchovního. Po odeznění první morové vlny tyto obavy nezmizely. Představu o hrozícím pronásledování kněží bylo v následujícím období možné nalézt jak u Jeana de Roquetaillade,13) tak v Sibyliných proroctvích14) nebo u Jeana de Bassigny.15) Würzburští měli v městské válce během let 1397–1400 hrozit, že oloupí kněze stejně jako Židy,16) a ve stejné době se objevila nová proroctví o nebezpečích, která hrozila klerikům.17) Následující století, které zažilo skutečnou likvidaci „pravověrných“ duchovních v Čechách husity, ještě vystupňovalo animozity a obavy. Kostnickému koncilu bylo satiricky doporučeno všechny kardinály, arcibiskupy a preláty, které je možné chytit, utopit v Rýně, aby takovouto radikální kúrou vyléčil církev.18) Z Basileje psal v roce 1432 Julian Cesarini papeži, že pokud by zmizela veškerá naděje na zlepšení, laici by se, jak se o tom všude mluví, podle vzoru husitů oprávněně vzbouřili.19) Roku 1449 veršoval augsburský mistr pěvec Ulrich Wiest: „Ó, Pane Bože, chci si ti požalovat o lítosti! Slyšel jsem, že se čte v proroctvích, že duchovní budou biti.“ („O herre gott, das laidt will ich dir clagen! Ich hen gehort, man list durch die weyssagen, Es kom darz�, das pfaffen werden geschlagen.“)20) a v roce 1476 převzali svým způsobem tento motiv sedláci a táhli do Niklashausenu s písní na rtech: „Budeme žalovat bohu na nebi, kirie eleyson, že nemáme ubít kněží k smrti, kirie eleyson.“ („Wir wollens gott vom himmel clagen, kirie eleyson, Das wir die pfaffen nicht zue todt sollen schlagen, kirie eleyson.“)21) Názor, že zanedlouho půjde kněžím o krk, byl velmi rozšířen a mnozí laici ho přijímali s radostí.22) Předpokládané oběti se toho přirozeně bály. Skutečné útoky proti duchovním (kromě těch, které se odehrály v rámci běžných sporů ve městech a na venkově)23) však k předhusitské době patřily jen výjimečně. Pouze hnutí spojené s tzv. křížovou výpravou pastýřů v roce 1251 lze v jeho pozdější Ukázka elektronické knihy