Omluvy, které zařveš, se nepočítají (Ukázka, strana 99)

legraci? říkám si, když rozbaluju bílé tričko. Kdo skládá trička takhle?

Bylo by jednodušší prohrabat se sušičkou.

Vždycky mám samozřejmě možnost svoje trička rozložit a složit je znovu, pokud to ovšem udělám tak, aby na to Kristen nikdy, nikdy, nikdy nepřišla, protože kdyby ano, žádný můj kus oděvu by její ruka už nikdy nesložila. A občas, když odejde do práce, se zamknu v šatně u naší ložnice a udělám to.

Kristen často doporučuje, abych se snažil trochu míň, když se pokouším něčeho dosáhnout, protože pak by to pro mě bylo snazší. Jenže tenhle přístup mi vůbec nevyhovuje. Všechno, do čeho se pustím, je třeba provádět precizně jako vojenskou operaci. Je to vyčerpávající, ale já to jinak neumím. V tom se s Kristen lišíme. Pro mě je úkol skládanka sestávající z milionu drobných kousků, které je třeba správně uspořádat. A já obvykle víc oceňuju ten proces než samotný výsledek. Kristen na druhé straně proces považuje pouze za způsob, jak dosáhnout cíle. Jinými slovy já vidím stromy, zatímco Kristen vidí les. Nebo, což je víc k tématu, já vidím přitažlivého génia, který se odmítá podílet na náročném procesu, zatímco Kristen vidí dospělého polonahého muže zabaleného v ručníku, který prohrabává důležitý domácí spotřebič a hledá v něm spodky.

Film už byl v polovině, a prádlo pořád zůstávalo neuklizené. Zdálo se, že Kristen se film líbí, ale já se pohroužil do myšlenek a úplně jsem přestal vnímat děj. Snažil jsem se připadnout na příčiny svého odporu ke skládání prádla, abychom mohli pokračovat v diskusi. Věděl jsem, že skládání prádla nepatří k mým obsesím. Věděl jsem, že si celý proces bolestně zkomplikuju. Ale taky jsem věděl, že tyhle překážky lze překonat silou vůle. Největší problém spočíval v tomhle: nedokázal jsem setřást pocit, že prádlo bych vůbec neměl skládat já. To je její práce.

Což není něco, co by mohl člověk bez rizika oznámit své ženě, zejména během filmu s Hughem Grantem, ale připadalo mi to jako významný faktor. Měl jsem to nechat být, ale rýpal jsem se v tom dál.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289248

„Rád bych to svedl na svoje rodiče,“ řekl jsem. „Co? O čem to mluvíš?“ Kristen film zastavila a Hugh Grant se na mě teď šklebil z naší televize, jako by si říkal: Tak tohle bude asi zábavné. „Fakt, že neskládám a neuklízím prádlo. Vždycky jsem předpokládal… Totiž, říkal jsem si, že až se vezmeme… Každopádně si myslím, že za to můžou oni.“ Kristen udělala obličej. „Vím, že si myslíš, že je to ženská práce, Dave. Klidně to řekni. A ano, takový byl systém ve vaší rodině, ale teď jsi dospělý. Nebo ne?“ Znovu film pustila – přísahám, že jsem viděl, jak na ni Hugh Grant mrknul – a já se vrátil k sebezpytu. Tak to šlo dobře.

Nikdy jsem neměl v úmyslu žít jako šovinista. Nepovažuju se za žádného macha, ale před rokem 2008 by moje v podstatě filozofické představy o dělbě rodinné práce naznačovaly opak. A nepochybně s tím hodně souvisí moje dětství.

Moji rodiče nebyli šovinisti, ale byli velmi tradiční, v tradičním smyslu toho slova. Měli jasně určené role. Oba chodili do práce – otec farmařil a matka učila na prvním stupni –, ale bylo zřejmé, že domácnost má na povel máma. Pokud to dělaly vzorné ženušky z televizních sitkomů, máma to dělala taky: vařila, uklízela, zašívala, zahradničila.

S bratrem jsme jenom sekali trávník a pomáhali tátovi na farmě – to byl celý rozsah naší spolupráce.

Táta se do domácích prací moc nepletl. Uměl opravit záchod nebo nainstalovat do prádelny novou elektrickou zásuvku, ale nikdy jsme ho neviděli se záchodovou štětkou nebo u žehlicího prkna. Ačkoli musím poctivě přiznat, že jsem ho párkrát do roka přistihl, jak myje večer nádobí, zatímco máma ležela v posteli stočená do klubíčka ve spárech migrény. Tiše jsem stál ve dveřích mezi chodbou a kuchyní, přejížděl prsty po lesklém bílém nátěru a pozoroval tátu. Nejdřív každý kus nádobí opláchl, pak ho důkladně vydrhnul čisticím prostředkem a holou rukou, celý proces několikrát opakoval, a jakmile bylo nádobí

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289248

dokonale čisté, odložil je na určené místo v myčce. Uklidit kuchyň po večeři pro čtyři lidi trvalo tátovi celý večer; mámě by to zabralo asi deset minut. Všechno se muselo provádět podle daného postupu – jaký otec, takový syn.

A potom prádlo. Systém zacházení s prádlem, v němž jsem vyrostl, byl z hlediska mého podílu na něm jednoduchý. Postřehl jsem, že máma skoro nikdy nevypere věci, které zůstaly ležet na podlaze v mém pokoji, ale vysoký proutěný koš, který stál v koupelně, je obsluhován pravidelně – minimálně dvakrát týdně, obvykle častěji. Takže když jsem potřeboval něco vyprat, hodil jsem to do koše a za pár dní se to objevilo i s kamarády na mé posteli, všechno jednotlivě poskládané a vyrovnané do úhledných hromádek. Pokud zjistila, že koš není úplně plný, iniciativně mě sama vyhledala a zeptala se, jestli nepotřebuju vyprat ještě něco. Později večer byla objednávka prádla doručena mou uštvanou matkou ke mně do pokoje. „Tady, zlato,“ řekla, předala mi oděvy a políbila mě na čelo. „Jsem vyčerpaná. Dobrou noc.“ Já jsem pak čisté prádlo odložil na prádelník s vědomím, že nazítří se ty věci jako kouzlem přestěhují do správných zásuvek.

Tomuhle já říkám starat se o prádlo a dlouho jsem nedokázal pochopit, že Kristen takhle nefunguje.

Když jsme se sestěhovali, pokusil jsem se jí to usnadnit zavedením koše podobného tomu, s nímž jsem vyrostl já. Nicméně můj dospělý, ženatý košový systém se trochu lišil. Především jsem ho umístil do šatny u ložnice, místo do naší miniaturní koupelny. Druhý rozdíl spočíval v tom, že moje šatstvo a můj koš byly Kristen podle všeho úplně ukradené.

Naložil jsem ho prádlem tak, že se z něj stala obrovská nestabilní hromada. Nechal jsem uběhnout týden, aniž jsem se o tom zmínil, protože jsem už pochopil, že lidé, kteří nejsou moje matka, bývají na žádosti o osobní služby trochu citliví. Trpělivost mi došla, když jsem jednoho dne zjistil, že si nemám co obléknout do práce, a v tu chvíli

100 Ukázka elektronické knihy