Smiljaněc junior prakticky okamžitě souhlasil s vydáním do USA. Tam skončil v newjerseyském vězení, kde si dlouhou chvíli krátil studiem španělštiny a čínštiny. Drinkman se extradici bránil dva a půl roku. Pro agenturu Bloomberg mimo jiné uvedl78, že v nizozemském vězení přečetl román Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina. Tento rozhovor poskytl z psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice, kam se podle svého advokáta dostal poté, co Nizozemsko vyslovilo souhlas s jeho vydáním do USA. V září 2015 jak Smiljaněc, tak Drinkman svou vinu přiznali. Konečný verdikt byl několikrát odložen, ale v únoru 2018 dostal Drinkman 12 let a Smiljaněc 4 roky. Vzhledem k tomu, že posledně jmenovaný si je odseděl ve vyšetřovací vazbě, vyšel na svobodu rovnou ze soudní síně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289176
Kapitola čtrnáctá
Advokát V pražském bytě, kde se svou ženou bydlel přistěhovalec z Ruska Dmitrij Naskovec, jednoho večera roku 2009 zhaslo světlo. Za pár minut se u venkovních dveří ozval zvonek. Žena se podívala kukátkem ven a za dveřmi spatřila muže v oranžové vestě s nápisem ELEKTRIKÁŘ. „Dimo, otevři prosím tě, jsem jen v prádle!“ křikla na muže. Ten otevřel a zjistil, že kromě údajného elektrikáře na schodišti stojí agenti FBI a čeští policisté. Naskovcovi ukázali americký zatykač, zkroutili mu ruce za záda a odvezli ho na policejní stanici. Naskovec byl jeden z nejúspěšnějších ruskojazyčných carderů, ale jak poznamenal později79, na téhle činnosti ho ani tolik nelákaly peníze, jako spíš „pocit sounáležitosti se zvláštním uzavřeným klubem“. (Jiné to bylo v případě jeho přítelkyně: jakmile začal bohatnout, „změnila se v Paris Hilton“.) Hned po zatčení hacker běloruského původu pocítil úlevu: „Konečně to podivné období, kdy člověk zatčení očekával, dospělo do finále,“ vzpomínal později. „Když uvidíte zatykač, kde se černé na bílém píše, že příštích 40 let strávíte ve vězení, ani vás to nijak nevyděsí, tak nereálné se tohle číslo zdá. To je přece nějaký surrealistický blábol!“ Naskovcovy obhajoby se ujal advokát Arkadij Buch, který se vystěhoval do USA počátkem 90. let z Baku. Hned po příjezdu do New Yorku nabídl své služby postsovětským emigrantům ve vízových záležitostech, ale také v případech soudního stíhání za fyzické násilí a vydírání. V roce 2013 hájil například Azamata Tažajakova, jednoho z protagonistů kauzy bratří Carnajevových, kteří stáli za bombovým útokem v cílové rovince bostonského 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289176
maratonu. V posledních letech se Buch specializuje na obhajobu kybernetických delikventů – právě on se stal advokátem Vladislava Chorochorina a některých dalších ruských hackerů souzených v USA. „V klobouku, bílých kalhotách a s motýlkem na krku vypadal jako Ostap Bender,“ popisuje Bucha jeden z jeho klientů. „O jméno se mu vlastně postarala FBI, která mu klienty dodávala, a to s patřičným popraskem: FBI se totiž pokaždé snaží vyvolat dojem, že zatkla opravdu velkého zločince – aby udělala radost daňovým poplatníkům a aby si její agenti zajistili služební postup. Tito lidé pokaždé vše inzerují jako největší kriminální případ v dějinách.“ Podle Bucha by se ruským hackerům správně mělo říkat „ruští vojáci“. „Útočí na USA a nemají s tím naprosto žádné morální problémy. V Rusku se vždy domluví s pracovníky FSB a jsou v klidu, protože dobře vědí, že jim prakticky nic nehrozí,“ vysvětluje Buch. „Můžou se tedy plně věnovat zkoumání terénu, útokům a další podobné činnosti. Svou faktickou beztrestností jsou si jisti – a kdyby něco, tak se vyplatí, anebo dostanou podmínku.“ Odnedávna se ovšem Buch nevěnuje jen právním službám: vytvořil také společnost Cybersec, která se věnuje zajišťování kybernetické bezpečnosti. Jeho partnerem v tomto podnikání je Dmitrij Naskovec: tomu sice hrozilo 40 let za mřížemi, ale na advokátovu radu uzavřel s vyšetřovateli dohodu a na svobodu se dostal už v roce 2015. S touto firmou v současné době spolupracují desítky hackerů včetně těch, kteří jsou stále ještě v mezinárodním pátrání. Sám Naskovec to vysvětluje jednoduše: „Jak bojovat proti ruským zločincům, nikdo neví – to vědí jen sami ruští zločinci.“ Hackeři, po nichž pásli Američané, v zásadě dodržovali základní pravidlo ruských kybernetických delikventů – „.ru 100
Ukázka elektronické knihy