Možná se vraceli stejnou podivně nekonečnou chodbou s výstředními obrazy tuší, až na to, že se stěny náhle otevřely do předpokoje. Slabé světlo odhalovalo lidi pracující u terminálů či řad tajemných přístrojů. Všichni na sobě měli niraiskou černo-stříbrnou v nejrůznějších oděvních stylech. Tady oživoval šaty přehoz ze stříbrné síťoviny, tamhle hladká halena přes kalhoty s ohromujícím počtem kapes. Pár niraiů při Kujenově příchodu vzhlédlo, ale nikdo se neklaněl ani s ním nepromluvil, vlastně příliš nebrali na vědomí, že vstoupil hexarcha. Několik z nich se dokonce hlasitě dohadovalo kvůli anomáliím na izoliniové mapě. Kujen si přeměřil Jedaa a odfrkl si. „Nejsem nějaký rahal, Jedao. Nemám tu naléhavou emocionální potřebu seškrabávat lidi z podlahy, kamkoliv se hnu.“ „Nevěřím ti,“ zamumlal Jedao. Kujen měl dobrý sluch. „Kdybych na tom trval, nikdo by tady nic neudělal,“ utrousil Kujen. „Máme časový rozpis. A vůbec, chtěl jsem ti ukázat tvou velitelskou můru.“ Kujen udělal posunek, který by Jedao asi dokázal s trochou cviku zopakovat, a část zadní stěny přestala být vidět. Stěna se buď změnila v okno, nebo v obrovskou obrazovku. Střihomůra tam visela na pozadí hvězd. Jelikož znal Kujena, to, že byla přitažlivě rámovaná dvěma mlhovinami, malou modro fialovou a větší se zajímavými růžovými víry, byl zcela jistě záměr. Můra vypadala ještě působivěji na této úrovni detailů, než když mu Kujen ukazoval původní obrázek. Šípová křídla a pečlivé křivky, trojúhelníkový profil připomínající korouhvové můry. Jedao poznal sadu předních výstupků tvořících nejnebezpečnější zbraň střihomůry, podle níž obdržela jméno, střihový kanon. Jedao toužil natáhnout ruku přes prázdnotu a dotknout se výčnělků, jenže se bál, že by na neposkvrněném povrchu zanechal šmouhy. Jedaa napadlo podívat se na Kujena. Ten se usmíval nad tím, co zahlédl v jeho obličeji. Pro jednou byly ty krásné oči díky měkkému světlu téměř lidské.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289067