„Chtěl se zúčastnit tažení proti Aténám, ale nemohl. Před několika lety utrpěl zranění při pádu z hradby. Od té doby kulhá a nemůže tedy bojovat.“ „A jak jsi mne tady našel?“ „Přišel jsem sem do Atén s libyjskými lukostřelci, které sem vyslal Dórius. Řekl mi: „Pokud se dostaneš do Atén pokus se něco zjistit o mém bratrovi. Možná Sparťané také vnikli do tohoto města. Ani bych se nedivil. Oni jsou odjakživa odpůrci Atén.“ „To měl pravdu,“ odvětil jsem. „Vydal jsem se za králem Kleoménem s tím, že mám odkaz pro jeho bratra. Ten mi však sdělil, že o tobě nic neví,“ pokračoval Rodión. „To je mu podobné. Nic jiného bych od něho neočekával.“ odvětil jsem. „Slyšel to však jeho pobočník a ten mi sdělil, že se v Aténách nacházíš a kde. Proto jsem za tebou přišel.“ „Moc ti děkuji a jsem tomu rád. Rád bych ho také pozdravoval, ale neznám nikoho, po kom bych ten vzkaz poslal.“ Rodión prohlásil: „Znám se s velitelem libyjských střelců. Řeknu mu, aby tvůj pozdrav Dóriovi vyřídil.“ Potom jsme si ještě chvíli povídali. Dozvěděl jsem se, že můj bratr je ženatý s dcerou jednoho Řeka, který přišel do Libye s ním. Já jsem si pak vyžádal papyrus a napsal jsem několik řádek o sobě. Ten svitek pak Rodión odevzdal libyjskému veliteli. Věřil jsem, že můj dopis Dórius obdrží.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288767
Jak již bylo obvyklé, povstalci, kteří svrhli Hippia, se mezi sebou nedohodli. A když jejich vůdce Isagoras nechal vyhnat z Atén svoje odpůrce, došlo k bojům v ulicích a Isagoras byl svržen. Jeho sok Kleisthenes pak obvinil Sparťany, že stáli na straně jeho nepřátel. Prohlásil: „Vy, Sparťané, jste odjakživa nepřátelé Atén. Využili jste toho, že jsme potřebovali svrhnout nenáviděné tyrany. Chtěli jste se ujmout vlády nad naším hrdým městem, nad srdcem Helénů.“ Démaratos poté navrhl, aby Sparťané odešli zpět do svého města. Kleoménes byl proti, protože zřejmě chtěl vládnout i v Aténách. Vojenská rada však rozhodla, že Sparťané město opustí. Věděla dobře, že ovládnout město je nemožné, vzhledem k nenávisti jeho občanů k obyvatelům Sparty. Proto se ve třetím roce 67. olympijského cyklu spartské vojsko vydalo zpět do domovského města. Byl jsem tomu rád, hlavně proto, že jsem se těšil na Uretau a Andra. Hned po příchodu do Sparty jsem šel navštívit Uretau. Před domem jsem ji viděl s chlapcem. Přišel jsem blíž, chlapec se lekl a schoval se za svoji matku. Bylo mu již více jak dva roky. Uretau se na mne podívala, přiběhla ke mně a začala mne objímat. Byl jsem nevýslovně šťasten. Malý Andros se díval polekaně. Vzal jsem ho do náruče a vysoko vyzdvihl nad hlavu. Andros začal plakat a proto jsem ho opatrně položil k nohám Uretau. „To je tvůj táta, Andre,“ řekla prostě Uretau. „Neboj se ho. Nic ti neudělá.“ Andros však stále plakal a tisknul se k mamince.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288767
„Musí si na tebe zvyknout,“ prohlásila Uretau něžně a políbila mne. „Ono se řekne zvyknout. Ale jak? Jak se k němu mám chovat, když mne nezná.“ „Zkus si s ním pohrát. Rád se hrabe v hlíně. Zkus mu něco vymodelovat.“ Vzal jsem do ruky trochu bláta a snažil se vymodelovat nějakého koníka. Moc se mi to nedařilo. Mezi tím přiběhli Uretaini sourozenci a Andros se k nim přitáhl. Začal něco žvatlat a bral je za ruce. Nejstarší Uretaina sestra ho vzala do náruče a začala mu zpívat. Chlapec se začal usmívat. Uvědomil jsem si, jak to bude těžké získat si jeho důvěru. Veřejně se k němu hlásit nemůžu. Napadlo mne koupit od některého perioka hračky. Povídali jsme si s otcem Uru a chvíli i s jeho ženou. Pak jsme se s Uretau uložili na zemi na rohož. Celá rodina spala v jedné místnosti. Byla teplá hvězdnatá noc a tak jsme se uložili do trávy vedle domku. Milovali jsme se, dokud nás Andros neprobudil. Pak ho Uretau nakojila a usnuli jsme. Ráno jsem se odebral z domu a řekl jsem: „Jdu sehnat pro Andra nějaké hračky.“ Nakoupil jsem u jednoho perioka hliněné koníčky s vozíkem a malé vázičky. Andros měl z dárků velkou radost. Za chvíli byli koníčci celí od bláta. Do vázičky také napěchoval bláto a pak to vyklopil. Líbilo se mu, že po vyklopení z vázičky drží hmota tvar. Už se mne tolik nebál. Ještě jsem chtěl navštívit Fiónovi rodiče a říct jim, že se jejich syn z Atén nevrátil. 100 Ukázka elektronické knihy