Thomsonem v knize The Coming Corporate State (1935) a přijatý Britskou unií fašistů za oficiální politický program by vytvořil opět úplně jinou ekonomiku, odlišnou od hybridu, který vznikl pod italským Fašismem (Cerasi 2017). Někteří ideologové Železné gardy byli v principu rovněž stoupenci korporativismu, ale (na rozdíl od svých fašistických protějšků) pohlíželi na něho jako na funkční strategii, jež by měla být zavedena až po proběhlé národní revoluci, která by národ očistila od nechtěných živlů, především Židů (Moţa 1933: 3; Platon 2012). Nacismus na druhou stranu improvizoval proměnlivou směs tržní ekonomiky a státního plánování na ad hoc základě, jaký nepředvídal žádný z korporátních modelů (Neumann 2017; Tooze 2006; Kershaw [1985] 2000: 47–69). Nicméně to, co nacismus vyděluje od všech ostatních fašismů ekonomicky i mravně, je skutečnost, že ve své rasistické permutaci fašismu svolil k vytvoření rozlehlé evropské říše závislé rostoucí měrou nejen na zemědělské a průmyslové výrobě na dobytých územích, ale koncem války i na přinejmenším dvanácti milionech „nucených dělníků“ neboli otroků, vystavených nejrůznějším stupňům nelidského zacházení, vykořisťování a fyzického i duševního mučení. Někteří z nich skončili prací pro kapitalistické podniky v továrnách vybudovaných přímo v koncentračních táborech, jakým byl například Monowitz-Buna v Osvětimi, ale podle empatického paradigmatu byli zotročeni německými sny o znovuzrozeném ultranárodu, nikoli kapitalistickými úklady v zájmu vyšších zisků.
RŮZNORODOST FAŠISTICKÝCH SELHÁNÍ Základní obraz komparativních studií „fašistické epochy“ by se nám již měl vynořovat před očima. Ať zkoumáme jakékoli téma, získáváme obraz extrémní heterogennosti zkoumaného fenoménu na povrchu nebo v úrovni prožívání, koexistující s fundamentální homogenitou, která přichází na řadu ve chvíli, kdy svoji pozornost přesuneme ke generickým pracovním definicím nebo ideologické struktuře, která (metaforicky) generuje jedinečné fenomenologické skutečnosti. Optickým obrazem tohoto paradoxu by mohl být trojrozměrný lentiformní 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288703
plakát představující dva obrazy: z jednoho úhlu pohledu vidíme pamětihodnou momentku z dějin některého konkrétního fašistického hnutí a z druhého obálku knihy (například této!) o generickém fašismu, což divákovi umožňuje přepínat mezi oběma pouhou změnou zorného pole. Strukturu jsme určili v minulé kapitole na základě metodologické empatie jako snahu o vybudování nového ultranároda, který se zvedne jako bájný fénix z liberální společnosti nacházející se v krizi. Paradox schopnosti vnímat jedinečný politický a historický fenomén, jakým je například holokaust, zároveň jako projev generického konceptu (v tomto případě „genocidy“) řeší vleklou debatu o tom, zdali byl nacismus „příliš výjimečný“ nebo „extrémní“ na to, aby byl vnímán jako jedna z podob fašismu (Kershaw [1985] 2000: 20–46): byl totiž zároveň jedinečný i součástí (ideálně typicky zkonstruovaného) fenoménu zvaného „fašismus“. Zkoumáme-li ve skutečnosti komparativně jakékoli téma v rámci studií fašismu, projeví se stejný syndrom extrémní heterogenity/partikularity a současně homogenity/„generičnosti“, ať už se to týká vztahu fašismu ke kapitalismu, antisemitismu, zavedenému náboženství, politickému náboženství a rituální politice, demografické politice, lidovým tradicím a zvykům, technokracii, práci, sociálnímu státu, malířství, estetice, filmu, sportu, architektuře, vzdělání, masovým organizacím, maskulinitě, propagandě, společenské kontrole, právu a legislativnímu systému, času, jazyku nebo jakýmkoli dalším specifickým záležitostem. Roger Eatwell tak významně teoreticky přispěl k porozumění tomu, jak lze v komparativních studiích fašismu smířit diverzitu s homogenitou, když doložil, že stejnou strukturu základních ideálů a cílů lze vyjádřit pomocí odlišných seskupení věrouk a politik jednotlivých hnutí fungujících v rámci rozmanitých dějinných prostředí (Eatwell 1992, 2009). Dokonce i uvnitř stejného hnutí byly soupeřícími frakcemi zaujímány radikálně protikladné pozice ohledně různých politických otázek (Roberts 2000) a zkoumání světonázorů v nacistickém vedení odhaluje hluboké rozpory v klíčových tématech jako antisemitismus nebo role rolnictva v novém řádu (Kroll 1999). Přesto, navzdory všem hořkým rozepřím, lze veškeré ideologické nebo politické odlišnosti obecně zastřešit tím, co je fenomenologicky zakoušeno jako „stejné“ hnutí 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288703
(Platt 1980), založené na vše přesahujícím mýtu kolektivního pokroku směřujícího k bezprostřednímu znovuzrození lidu v podobě moderního ultranároda ovládaného charismatickým vůdcem, což tomuto mýtu dodává potřebnou soudržnost. Soustředíme-li se však na jednotlivá témata příliš detailně, riskujeme, že ztratíme ze zřetele i další z pozoruhodných generických rysů fašismu jako nové ideologické síly v letech 1918 až 1945, který opět na sebe bere velmi odlišné podoby, ale vychází v tomto případě najevo pouze tehdy, uvažujeme-li o „fašistické epoše“ jako o celku: jde o opakované selhání fašismu jako revoluční politické formy. Z mnoha fašistických hnutí, která se vynořila v meziválečné Evropě, lze jen o několika málo říct, že dosáhla toho, čemu Robert Paxton říká „fáze zapouštění kořenů“, kdy je hnutí integrováno do politického systému země, a pouze v případě dvou z nich – Fašismu a nacismu – i (podivně formulovaného) „příchodu k moci“, kdy dosáhla v mírových časech významného stupně autonomní hegemonie nad státem a společností (Paxton 2004: kap. 4, 5). Chorvatští ustašovci navzdory svému genocidnímu násilí převzali moc až pod příkrovem války, zůstali nakonec zcela závislí na mocnostech Osy a s jejich porážkou se hnutí rychle rozpadlo. Pokud jde o neúspěšná hnutí, jedno z nich – rumunská Železná garda – se technicky vzato na moci podílelo (dokonce vlastně dvakrát), než se dostalo pod tlak a nakonec bylo zlikvidováno, ale všechna ostatní byla odkázána do role poskoků loutkových vlád pod nacistickou okupací, ať už šlo o Francii, Belgii, Holandsko, Dánsko, Norsko, Maďarsko nebo „republikánskou“ Itálii. V autoritativních režimech byla tato hnutí buď potlačena (např. v Salazarově Portugalsku), zakázána (ve Vargasově Brazílii), nebo absorbována (ve Francově Španělsku). V liberálních demokraciích byly s výjimkou Itálie a Německa jednotlivé fašismy všude marginalizovány (Griffin 1991: kap. 5). Pokud jde o konečnou porážku zakládajících mocností Osy, Fašismus podle Paxtona (2007: kap. 6) vstoupil do fáze chaosu, v níž se začal postupně přeměňovat v tradiční autoritářský stát, zatímco prohlubující se radikalismus nacismu vedl k tomu, že přecenil síly ve svých vojenských a imperialistických ambicích a sám sebe přivedl k záhubě.
100 Ukázka elektronické knihy