3. The New Republic a obrození amerického liberalismu
97
Weylových úvah prohlásil, že „dobrým občanem nemůže být nikdo, kdo nepobírá více než postačující mzdu k pokrytí holého živobytí a jehož pracovní doba není dostatečně krátká na to, aby mu i po vykonání dennodenní práce zbýval čas a energie k naplnění vlastního podílu na správě společenství“. Roosevelt tak vyzval nejen k uzákonění minimální mzdy a maximálního pracovního týdne, ale také dělnických mezd, dětské práce a bezpečí na pracovišti. Dbal přitom na to, aby vyvrátil sílící obvinění konzervativců, že se stal socialistou. Vrcholný okamžik celé řeči nastal, když se Roosevelt (podle všeho s přislíbeným skrytým poukazem ke Crolyho knize) přihlásil k novému nacionalismu, který staví „potřeby národa nad frakční nebo osobní výhody“. V tomto mimořádně radikálním proslovu se Roosevelt de facto připojil k volání po novém „demokratickém kolektivismu“.102 Do boje o Bílý dům Teddy vstoupil až v únoru 1912 a od samého počátku bylo jasné, že coby vnitrostranický vyzyvatel stávajícího prezidenta bude v obtížném postavení. Záhy se ale ukázalo, že pro věrné stoupence strany zůstává uctívaným vzorem. Z dvanácti států, jež v té době pořádaly republikánské primárky, vyhrál v devíti. Na stranickém sjezdu, který se konal v červnu v Chicagu, se prezidentu Taftovi podařilo prosadit účast několika vlivných stranických delegací, jež slíbily podporu jemu, a nominaci rychle získal. Síly shromážděné za Rooseveltem se následně odtrhly a utvořily Progresivní stranu, vůbec první seriózní celostátní stranu od éry populistů o generaci dříve. Croly se podílel na sepsání stranické platformy, jež měla velice blízko k plánům, které Teddy předestřel v Osawatomie. Roosevelt si zajistil aktivní podporu všech významných progresivních intelektuálů, tedy nejenom Crolyho, ale též Weyla, Lippmanna a dalších. Jestliže u republikánů panoval v roce 1912 chaos, Demokratická strana byla naopak dokonale zkostnatělá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288247