Hostinec
Hostinec Roman Polách
Nemotorně visí moc světa. Tento verš vzácného polského hosta by mohl viset nejenom nad současností, ale i nad knihou lidstva. Tento Hostinec je složen z básní — mezních situací, které zažíval prehistorický básník i básník současnosti. Ona moc bude i nadále viset nad námi, a pokud ji budeme bez přestání reflektovat, nebudeme nakonec nikdy bezmocní. Anna Siudak
Mražené potraviny
Lampa
Zmrazené duše jak chleby, kterých se již nikdo nedotkne. Zpracované mysli jak jídla na tácku vytvářejí cosi do tvaru nové reality. Všechno prošlé.
Dostat se do blízkého okruhu pravdy, ukrytého v zákoutích stolu rozehraného někde na pokraji iluzí. Vše vytažené z pravdy. Jednotné uspořádání rukou, na pohled znavených od práce, jež dávala pár stříbrňáků na hodinu. Náhrada za almužnu, kterou vynesl soud bez práva na péči o kohokoliv ze zde přítomných. Jasná skvrna na stropě ukazující na řadu záležitostí spojených s vesmírem. Vedle skvrny visí lampa, neobratně přiléhající ke stropu. Nemotorně visí moc světa. Trčí jak pahýl useknuté ruky, odříznuté od útržku sounáležitosti. Vypadá jako unavená tíhou své struktury. S rozmazanou skvrnou se jí mluví nejlépe, když je na sračky.
Odšpuntované, ustrašené centrovací šrouby tvořící jádro společnosti. Hledají místo, kde by se cítili sebou. Nevědí, na kterou stranu se postavit a komu mají patřit. A možná někdy se vyplatí nechat to být. Prostě se odpojit, nepokoušet se splynout s některou ze struktur. Možná se později ukáže, že jsme byli vynecháni.
Poezie polské básnířky Anny Siudak (v překladech Richarda Gilika) mi připomněla dobrou tradici polské poezie — na ploše jedné básně se mísí velká vážnost, která je historicky poezii v Polsku věnována, a zároveň nezkrotné svobodné autorské gesto, které celou tu vážnost sarkasticky boří. Je to poetika něžného nože, kterou mám tak rád při četbě jiné polské básnířky — Genowefy Jakubowské-Fijałkowské.
cv
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288017
Hostinec
Pavel D. Vinklát Dávní lidé
Jdu spřízněn s údělem vichrů osleplý záclonami dešťů potkávám proti sobě letící železné šípy Nikdo je nečeše jen topoly odhodlaně líbají vítr Kapky lidské krve usychají v hloží v pavučinách slzavé melodie tenký zpěv dívky skrčený v kůře bříz Až zítra sedne do trávy žal září ohnou se jabloně a padavky navždy uzmou pekelná chapadla kopřiv Pod asfaltovou dekou jsou pohřbeny dlažební kostky hlína kameny hrnce hrobů a tmy smrti tančící dým s vůní vanilky kterou vdechovali …
Otevřel jsem si soubor s básněmi Pavla D. Vinkláta a na první pohled jsem viděl, že to jsou verše takříkajíc hotové — první část byla přespříliš aluzivní, tu jsem pročetl poměrně rychle, zatímco v druhé části souboru se vše transformuje do něčeho, co mi připomíná spirituální underground či poezii Romana Szpuka, která taktéž vychází z horského prostoru. Ta druhá část, kterou zde vybírám, je přesně tak neučesaná jako místa, jimiž se v četbě pohybujeme proti vichru slov, která nás berou za rameno, až k určitému smíření či nasranosti, jež nás nakonec posiluje.
Zjizvené kameny
Pojď si to zkusit! Pohlavkovat syna odepnout pásek prokopávat kořeny vlastnoručně zasazených stromů a razit tunely pro malý proužek žlutého světla na konci Stejně tě najdou! Kometu s ohonem suchý nasládlý trávy pitomce v umaštěným tichu rozdupaného zpěněnými býky z nichž bude za pár obuvnická kůže na procházky podzimní Venuší kráter nekráter … A ti co si nacpou pusu velkým soustem vyplivnou ropuchu plnou pilin
Ve výběru, který zaslala básnířka vystupující pod pseudonymem Toisinne, jsem našel dvě vrstvy textů — ty hravější rýmované se nesou na harmonii rytmu, směřují pohledem především vzhůru, zatímco volné verše se drží při zemi, byť i v nich se dívá nahoru a líbí se mi obraz „tloustnoucího měsíce do plnosti“. Autorka možná někdy přespříliš symbolizuje, ale ve vybrané básni se myslím povedlo vyvážit abstrakci s věcností, imaginativnost s přímým pohledem na surovou skutečnost.
Vracím se žílami
Toisinne
Není smutné vařit k večeři květák je smutné být s květákem sám!
Nádechy
Už aby ráno na luční kobylce vyběhlo coby ranní kotě či pečlivá stará žena co z balkonu práší dečky sousedův špičatý nos plný rýmy kos zpívající na šišce korejské jedle Když se vracím nocí hovořím ke zdi Často mlčíme! Zlostí se a hned vyroste nová — macatější než ta první Vracím se žílami do pravé síně noc je tetovaná mariánskou modří
Prázdno prochází okny až dovnitř Utichlo i to poslední kolektivní místo Výdechy jsou pomalé a opisují vzorce Nádechy jim nestačí Muset vykonávat za jiné zlo a dirigovat orchestr přístrojů Umírajícím neplnit prosby Prázdno ve sklenici na rozdíl od chodby Prázdno v otevírající se hrsti Prázdno ve vzduchu Prázdno těžké a ohnuté jako záda vyléčených
A to je z Hostince vše, nad vašimi texty se potkáme zase za měsíc. Posílejte je vždy v jednom (!) souboru na e‑mail hostinec@hostbrno.cz a nezapomeňte připojit i svou poštovní adresu. Roman Polách (nar. 1986) je básník, literární kritik a pedagog. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.
cw
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288017
Inzerce
4/20 revu
e pro
www.souvislosti
tu r u l i te ra
a ku l
tu r u
.cz
Dvorský Hiršal / Grögerová Jiřička / Dvořáková Diviš / Ouředník Bryan / Adámek Zizler / Typlt / Řehák Effenberger Laine / Roleček Li / Nodl
4krát magazín
Ukázka elektronické knihy