Hostinec
Hostinec Roman Polách
Nemotorně visí moc světa. Tento verš vzácného polského hosta by mohl viset nejenom nad současností, ale i nad knihou lidstva. Tento Hostinec je složen z básní — mezních situací, které zažíval prehistorický básník i básník současnosti. Ona moc bude i nadále viset nad námi, a pokud ji budeme bez přestání reflektovat, nebudeme nakonec nikdy bezmocní. Anna Siudak
Mražené potraviny
Lampa
Zmrazené duše jak chleby, kterých se již nikdo nedotkne. Zpracované mysli jak jídla na tácku vytvářejí cosi do tvaru nové reality. Všechno prošlé.
Dostat se do blízkého okruhu pravdy, ukrytého v zákoutích stolu rozehraného někde na pokraji iluzí. Vše vytažené z pravdy. Jednotné uspořádání rukou, na pohled znavených od práce, jež dávala pár stříbrňáků na hodinu. Náhrada za almužnu, kterou vynesl soud bez práva na péči o kohokoliv ze zde přítomných. Jasná skvrna na stropě ukazující na řadu záležitostí spojených s vesmírem. Vedle skvrny visí lampa, neobratně přiléhající ke stropu. Nemotorně visí moc světa. Trčí jak pahýl useknuté ruky, odříznuté od útržku sounáležitosti. Vypadá jako unavená tíhou své struktury. S rozmazanou skvrnou se jí mluví nejlépe, když je na sračky.
Odšpuntované, ustrašené centrovací šrouby tvořící jádro společnosti. Hledají místo, kde by se cítili sebou. Nevědí, na kterou stranu se postavit a komu mají patřit. A možná někdy se vyplatí nechat to být. Prostě se odpojit, nepokoušet se splynout s některou ze struktur. Možná se později ukáže, že jsme byli vynecháni.
Poezie polské básnířky Anny Siudak (v překladech Richarda Gilika) mi připomněla dobrou tradici polské poezie — na ploše jedné básně se mísí velká vážnost, která je historicky poezii v Polsku věnována, a zároveň nezkrotné svobodné autorské gesto, které celou tu vážnost sarkasticky boří. Je to poetika něžného nože, kterou mám tak rád při četbě jiné polské básnířky — Genowefy Jakubowské-Fijałkowské.
cv
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288017