„Pořád žasnu nad tím, jak dobře mluvíš anglicky, Haruko-san.“ Sepjala ruce a uklonila se, ale nedokázala skrýt veselé jiskřičky, které jí zazářily v tmavých očích.
~
Ačkoli Gabe předvedl, že umí být i laskavý, jakmile vyšli z domu, uzavřel se do sebe. Když vystoupili z autobusu, prodíral se davy na ulicích tak rychle, že Fiona měla co dělat, aby mu stačila, a ani se nepokoušela zapříst s ním hovor. Napadlo ji, že to možná Gabe dělá schválně. „A jsme tady. Tohle je Skytree. Oficiálně je to nejvyšší věž na světě, ale ne nejvyšší budova. Místní jsou na ni velmi hrdí.“ Podal jí list papíru. „Objednal jsem vám vstup online. Tady máte lístek.“ Rychlým pohybem vysunul z rukávu zápěstí s hodinkami. „Setkáme se venku za dvě hodiny. Nějaký čas potrvá, než se dostanete nahoru, a určitě budete chtít hodně fotit. Měla by být dobrá viditelnost.“ Fiona byla tak vykulená, že si jen beze slova vzala lístek. „Uvidíme se později,“ řekl a úsečně dodal: „Dobře se bavte.“ A než si stihla srovnat myšlenky, otočil se a zmizel v davu kolemjdoucích. Nedal jí šanci říct nic víc než: „Ale, ale…“ Ve chvíli, kdy se dala dohromady natolik, aby mu pověděla svůj názor, už byl dávno pryč. Vážně se na ni znovu vykašlal? „To je ale arogantní debil!“ zamumlala si pro sebe a zaťala pěsti. Ještě nikdy nikoho neuhodila a ani nechtěla, ale Gabe si koledoval o to, aby se stal prvním kandidátem. Jak se opovažuje ji takhle kvapně opustit, jako by byla ošklivý virus, který se bojí chytit? Zachoval se k ní hodně nezdvořile. A ne poprvé, uvědomila si. Hanbou se jí dělalo špatně od žaludku. Nedal ale nijak najevo, že si na ni vzpomněl nebo je mu povědomá. S tímhle to určitě nemá nic společného. Ne, Gabe je prostě 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288014
neomalený nekomunikativní pitomec, který se ani nesnaží hrát si na mentora. Pořád ještě zuřila, ale zařadila se do proudu turistů, mířících k výtahu na první vyhlídkovou plošinu Tembo Deck. I když měla vztek, musela obdivovat mistrovské technologie a design. Věž byla hypermoderní a přitažlivá. Postavili ji před několika lety a byla navržena tak, aby návštěvníky bavila a fascinovala, a aby zároveň nemuseli stoupat pěšky po schodech do žádného z fascinujících čtyř set padesáti pater. První vyhlídková plošina se nacházela ve třistačtyřicátém podlaží a otevíral se z ní nádherný a velkolepý výhled na město. Skleněnou podlahou se navíc dalo dívat dolů. Ve chvíli, kdy měla poprvé šlápnout na sklo, Fiona zaváhala. „Je to naprosto bezpečné, drahoušku,“ uklidňoval ji s povzbudivým úsměvem přátelský Američan. No nevím, pomyslela si, ale nahlas řekla jen: „Díky.“ Opatrně položila chodidlo na sklo a obezřetně ho sunula po kluzkém povrchu, na kterém stálo docela dost lidí a všichni zírali dolů. Kdyby měla židli, mohla by udělat dobrou fotku: stála by o něco výš než všichni ostatní a mohla by shora vyfotit jejich skloněné hlavy. Mohla by ten snímek doplnit fotkou z křižovatky Šibuja, kde se naopak všichni dívají vzhůru. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc se jí ten nápad líbil. Zatracený Gabe. Kdyby tu s ní byl, zeptala by se ho, co si o tom myslí. Pohlédla dolů a s úlevou zjistila, že méně než třicet centimetrů pod skleněnou podlahou je ještě jedna plošina z oceli a skla. I tak se ale cítila trochu dezorientovaná. Země byla opravdu hodně hluboko. Vše ale vypadalo naprosto bezpečně a Fiona si s úsměvem vzpomněla na starobylou věž Rundetaarn v Kodani, z jejíhož vrcholu je zasklenou kruhovou šachtou také vidět až dolů. Pocit, že je v bezpečí, ji však opustil, když ji dav nadšených japonských a západních turistů vtáhl do výtahu na vnější straně 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288014
věže. Stála přitisknutá ke sklu a z rychlého stoupání o dalších sto podlaží výš se jí tajil dech. Okolo ní lidé vzrušeně výskali a vzdychali, někdo se usmíval, jinému se ve tváři zračil strach a další užasle valil oči. Fiona zalitovala, že tu s ní není nikdo, s kým by se podělila o ten zvláštní pocit ve chvíli, kdy výtah vyrazil vzhůru. Srdce se jí splašeně rozeběhlo a ze směsice strachu a vzrušení jí naskočila husí kůže. Vědomí, že se nachází na vnější straně budovy, bylo zneklidňující a zároveň povznášející. Naštěstí se za několik vteřin dveře otevřely a lidé se vyvalili na Tembo Gallery s třísetšedesátistupňovým výhledem na město. Fiona se dotkla jednoho z obřích zaoblených skleněných panelů a zůstala stát. Ohromila ji rozloha města, rozprostírajícího se hluboko dole, a husarský kousek inženýrů, kteří postavili tuto ne obyčejnou věž, vypínající se tak vysoko k nebi. Lidská šikovnost ji nikdy nepřestane fascinovat. Byl odsud opravdu překrásný výhled. Hluboko dole se až k obzoru rozpínalo město. Chvíli zvažovala, že by udělala sérii panoramatických snímků, které by později spojila dohromady, a zachytila tak celý třísetšedesátistupňový výhled. Ta představa ji lákala, ale nebude výsledek příliš nudný a technický? Nápad ji nechytil za srdce a nedonutil ji okamžitě zvednout foťák v přívalu adrenalinu a opojné naděje, že právě teď by mohl vzniknout velký snímek. Dívala se na chlapečka, který s užaslým výrazem natahoval ruku, jako by se mohl dotknout jednoho z mrakodrapů v dálce. A vtom ji něco napadlo. Mohla by v Japonsku fotit reakce lidí na výhledy a krásná místa. Teď by se jí hodilo, kdyby měla po boku skutečného mentora. Jenže do setkání s Gabem zbývalo ještě přes hodinu. Jeho nepřítomnost jí znovu pokazila náladu. Sjela výtahem zpátky dolů. Zkusí v okolí najít kavárnu. 99
Ukázka elektronické knihy