Anna (Ukázka, strana 99)

Šedivěl mu vous a nohy slábly, srdce ho bolívalo a oči též. Sedával, o holi chodil opřený.

Ale vždycky se usmíval.

Po několika dnech se šel projít, ale už se nevrátil. Našel ho Jiřík.

U řeky ležel bezvládně a do vody upíral své mrtvé oči. Zavřel je knížeti, složil mu ruce do klína… a s jinými knížaty vystrojili pohřeb.

96

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287769

19. KAPITOLA JIŘÍKOVO TAJEMSTVÍ Jakub se nemohl ani za nic probrat. Budík mu pípal u hlavy už potřetí, ale on jej pokaždé o pár minut posunul s tím, že „ještě chvíli“.

Jenže z chvíle byla hodina. Když zjistil, že prostě nedokáže vstát, rozhodl se pro den volna. Ještě nezameškal ani jedinou přednášku, tak co.

Spal až do oběda, a to jej probudil zvonek u vstupních dveří.

Donutil se jít otevřít.

Na chodbě stál Marek, s úsměvem od ucha k uchu na něj spustil: „Nazdar, kámo, tys přestal existovat, nebo co?“ Jakub mu pokynul, ať jde dál. „Ale ne, já měl akorát nějakou krizi nebo co, nebo spíš…“ zarazil se. „Prostě to bylo včera nějaké náročné a já pak dostal chuť si kreslit. A pak jsem měl zase chuť dlouho spát,“ vysvětloval a ani nad tím moc nepřemýšlel. „Já měl taky včera náročné období,“ přitakal. „Šel jsem k Jelenovi, že si dám jedno a půjdu taky něco tvořit do školy,“ rozpovídal se a vešel do Jakubova pokoje. „Ale tam jsem si dal šest, a domů jsem si vedl nějakou príma studentku biologie.

S brýlema,“ dodal a prstem naznačil brýle na nose. „No, to jsi celý ty. Chceš kafe?“ zeptal se suše Jakub. „Chci. Ale to nevíš všechno!“ volal na Jakuba do kuchyně. „Já jsem tu slečnu domů nedovedl, protože jsem si u Jelena zapomněl telefon.

Museli jsme se pro něj vrátit, to víš, zrovna tenhle bych fakt nerad ztratil.“ 97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287769

Markův monolog přehlušila varná konvice a chystání kávy. Přestal na chvíli mluvit a rozhlížel se kolem. A pak si všiml Jakubových kreseb. Vzal je do rukou a prohlížel si je. Jakub se mezitím přiřítil s dvěma hrnky kávy. „Ty jo, to je ta tvá noční práce?“ byl udiven. „Jo, to je ono. A víš, co mě k ní navedlo…“ „No a musím ti to dopovědět,“ skočil mu Marek do řeči ve snaze vrátit se k zážitku s brýlatou slečnou. „Měl jsem fakt strach, řekl bych, že jsem dokonce totálně vystřízlivěl. Vydělával jsem na ten telefon měsíc! Ale co se nestalo? No, po cestě k Jelenovi potkám naši Annu.

Uviděla mě a honem že mi nese telefon, že jsem ho nechal u Jelena…

Měl jsem strašnou radost. Ale slečna s brýlemi už moc ne, no. Řekla, že už musí domů. A byla pryč,“ svraštil obočí, jako že mu je to líto.

Oproti Jakubovi byl jeho přítel doslova lovec žen. Stále nějakou hledal a o každé z nich tvrdil, že je zaručeně ta pravá. Marek nebyl žádný manekýn, spíše naopak. Svou roli u něj jednoznačně sehrávala povaha a přístup k životu. Byl „ztělesněním všeho, co se holkám líbí“, tak sám sebe kdysi označil.

Jakub pokrčil rameny. „Máš si najít jednu, třeba s brýlemi, ale tu mít napořád. A ne tohle.“ „Moudře jsi promluvil, bratře,“ přitakal Marek a poplácal kamaráda po rameni.

Jakub se pustil do kávy. „Dneska už do školy nejdu. Chci dopsat ten překlad do latiny,“ rozhodl. „Dopsat?“ zděsil se Marek. „Ty už ho jako máš hotový?“

98 Ukázka elektronické knihy