paličku na maso, ve druhé kuchyňský nůž. Její doširoka otevřené oči jasně naznačovaly, jak na tom asi momen‑ tálně je. Ona ve skutečnosti nepříliš dlouhá chvíle, kdy se její choť vydal vstříc nezvaným návštěvníkům, jí připadala jako celá věčnost. Za oknem zahlédla mihotavé záblesky a s hrůzou očekávala, až se zvenku ozve zvuk zápasu, v horším případě třeba i výstřel doprovázený manželovým srdcervoucím sténáním. Namísto kriminálníků vláčejících za sebou zkrvaveného otce rodiny se však teď vynořil ve dveřích párek neškodně vyhlížejících důchodců, kteří se zdáli být vyvedeni z míry právě tak jako Ivana. Na rozdíl od ní však nebyli ozbrojeni. „Mami? Kdo to je?“ zazněla z horní palandy příhodná Markova otázka. „To bych taky ráda věděla. Nikam nelez! Ty taky ne, Adame,“ zazněl pokyn adresovaný dolní palandě. Spáčil nasměroval nevítané hosty ke stolu a rozsvítil petrolejky, což bylo pro manželku signálem, aby nepostá‑ vala opodál jen v noční košili. Odložila tedy rekvizity, které měly v případě krajní nouze posloužit jí i klukům k přežití, a navlékla si alespoň svetr. Rozpředla se debata na téma: Jak to tedy doopravdy bylo s Fabiánovou a jejím mužem? Kdo je vinen? Kdo z těch dvou je větší sklerotik? Dohady o tom, jak je vůbec možné, že levá ruka neměla ponětí o tom, co dělá pravá, vyústily v Pavlovu poznámku: „Poslyšte, vy určitě máte kontakt na tu ženskou.“ „Na paní Fabiánovou? No ano, jistě.“ „Tak fajn. Můžete jí zavolat a požádat ji, aby nám las‑ kavě vysvětlila, co má tohle znamenat?“
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287685
„Vy myslíte teď? Ale je už dost pozdě.“ Inženýr byl ovšem v ráži a jakákoliv seniorova snaha rozmělnit jeho pobouření nad odsouzeníhodným jedná‑ ním majitelů chalupy ho ještě víc vytáčela. „Já vás ujišťuju, že vůbec není pozdě. Kdyby bylo na mně, klidně bych tu babu vzbudil i ve tři ráno… Máte mobil? Jestli ne, manželka vám ho půjčí.“ „Ne, nemusíte, to je dobrý.“ Starý pán vyndal z batohu předpotopní telefon, nad kterým by se každé školou povinné dítko jen soucitně ušklíblo. Položil jej před sebe a šmátral v taštičce s doklady. Jeho partnerka nepronesla za celou tu dobu, co pobývala u stolu, jediné slovo. Ruce měla složené v klíně a silně při‑ pomínala zadrženého, který je pevně rozhodnut nevypo‑ vídat bez přítomnosti svého právníka. Ale dost možná, že její pasivitu a netečnost měl na svědomí především náročný výstup dokončovaný ještě ke všemu za tmy. To by asi zamávalo i s někým, kdo je na tom o dvě generace líp, připustil Pavel. Konečně objevil senior onen důležitý papí‑ rek. Ještě jednou se s obavami podíval na sveřepou Spáči‑ lovu tvář a pak pečlivě namačkal inkriminované telefonní číslo. Inženýr nachýlil hlavu k němu. „Fabiánová,“ ozvalo se. „Dobrý večer, tady je Matoušek. Já vám volám od vás z chalupy.“ „Aha. Tak jste dorazili v pořádku? A co jste potřeboval?“ „No totiž, nastal tady takový dost nepříjemný malér. Zjistili jsme, že už tu jsou nějaký lidi.“ „Lidi? Jako že u nás v chalupě? Ale to snad ne.“ „Právě že ano. Teď se dohadujeme, co s tím.“
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287685
„A co je to za lidi?“ „Říkají, že pan Fabián jim pronajal chalupu.“ „Prosím vás. O tom já nic nevím. A takhle na dálku vám asi nepomůžu. Bohužel.“ Pavel už nedokázal ubrzdit pochodující nervy. Poklepal seniorovi na rameno a natáhl ruku po jeho mobilu. „Dovolíte?“ Znělo to víceméně jako příkaz, takže případný odpor nepadal v úvahu. Vzápětí s ukořistěným přístrojem na uchu zeširoka dosedl na židli. „Tady je Spáčil. Poslyšte, paní Fabiánová, můžete mi nějak normálně vysvětlit, jak se vám tohleto povedlo? Já si s vaším mužem regulérně domluvím pronájem chalupy, zaplatím v hotovosti a vy sem klidně pošlete někoho dal‑ šího. Mě by strašně zajímalo, co mi k tomu řeknete.“ „Je mi líto, ale já o žádným pronájmu chalupy nevím. Manžel a já… my spolu prostě od jisté doby moc nekomu‑ nikujeme. Vlastně skoro vůbec, abych vám řekla pravdu.“ „Jo tak vy spolu nekomunikujete. To je vážně skvělý! Ale nezdá se vám, že když jde o takovouhle věc, tak snad byste se mohli obtěžovat a jeden druhýmu aspoň říct…“ „Podívejte se, já chápu, že je to pro vás komplikace, ale musíte se tam nějak srovnat. Jinak opravdu nevím, co bych vám poradila.“ „Nějak srovnat? To myslíte vážně?“ „Poslyšte, nemusíte na mě křičet, ano? Vyřiďte si to s manželem. Ten ať se pěkně chytí za nos.“ I ve sporém světle petrolejky bylo vidět, jak Spáčil zbrunátněl. Pomalu se začínal nadnášet nad židlí, která mu při tom byla v tu chvíli jedinou oporou. Mobil křečovitě
– 100 – Ukázka elektronické knihy