CAROL MARINELLIOVÁ
Nico, řekla jsem Vincenzovi, že chceš, abych se ujala vystoupení v ranním televizním vysílání. Zalhala jsem, ale je to lepší než být opět Tvou hračkou. Správce Ti může zařídit intimní masáž ve Tvém apartmá, nebo jestli nechceš, aby o tom Pino věděl, zavolej k Rubině a požádej madam, ať pošle někoho, kdo by Ti pomohl vytvořit další nepříjemnou vzpomínku na pobyt v Silibri. Promiň, že Tě zklamu, ale mám svoji hrdost. Aurora Znovu se zasmála. Alespoň ta Aurora v televizi.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287562
JEDENÁCTÁ KAPITOLA „Co to má znamenat?“ Nico byl zpátky v Římě a nevěděl, jestli může věřit svým očím. Okamžitě vzal do ruky telefon. Aurora dala výpověď. Aurora Eloise Messinová. Teď jí bylo pětadvacet. Žila pro hotel jako nikdo jiný a toužila po úspěchu. To nedávalo smysl. Dobře věděl, že na něho má zlost. A po tom, co mu provedla, byl Nico také naštvaný a držel se zpátky. Ale zlost už pominula, dokonce do té míry, že kdykoli četl ten vzkaz, skoro se usmíval. „Proč dala výpověď?“ „Někdo ji asi přetáhl.“ Vincenzo byl překvapený, že mu obvykle tak vzdálený šéf volá téměř okamžitě poté, co mu odeslal mail. „Kdo?“ „To neřekla. Zřejmě ji ničila představa, že je přehlížená.“ Nebyla přehlížená. Kdyby byla přišla na tu večeři, věděla by to. Nico jí zavolal. „Co má tohle všechno znamenat?“ „Scusi?“ řekla. Seděla ve svém růžovém pokojíku a čekala na taxi, aby ji odvezlo na nádraží. Její rodiče nepřijali zprávu o jejím těhotenství nijak dobře, zvlášť když Aurora odmítla označit otce. Následovala děsivá hádka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287562
CAROL MARINELLIOVÁ
Nico měl pravdu, její rodiče opravdu slídili. Prohledali jí mobil a našli seznamovací aplikaci, kterou si stáhla v Římě. A teď měla na telefonu Nika. Na jeden den toho bylo moc. „Proč jsi dala výpověď a nepromluvila sis napřed se mnou?“ „Dala jsem výpověď a odešla jsem, Nico. Nemusím se ti zodpovídat, když už nejsi můj šéf.“ „No dobře. Zapomeň, že jsem byl někdy tvým šéfem, a řekni to prostě mně. Proč jsi dala výpověď?“ „Jak spolu teď mluvíme, Nico? Jako přátelé?“ Její hlas zněl rozhněvaně, přestože se snažila nedat nic najevo. „Protože my nejsme přátelé, Nico. Ty sám jsi mi řekl, že nemůžeš být můj přítel.“ „Auroro…“ „Nebo spolu mluvíme jako milenci?“ přerušila ho. „Ale to nejde, protože milenek máš tolik. Vážně si myslíš, že ti každá bude hlásit změny v zaměstnání?“ „Auroro!“ Nenechala ho. „Nebo snad máme vztah, Nico? Ach, to jistě ne. Protože ty žádný nechceš. Řekl jsi mi…“ „A tys mi řekla, že ze Silibri nikdy neodejdeš.“ „Tehdy mi bylo šestnáct. Řekni, Nico, je to jediný důvod, proč ses rozhodl, že si mě nevezmeš?“ Ticho. Jeho mlčení ji jako obvykle ničilo. Nejraději by se schoulila na posteli a vzlykala do telefonu. Řekni mu to. Řekni mu o dítěti. Řekni mu, že jsi nikdy nebyla tak sama a tak vyděšená. Ne! Aurora věděla, proč o tom mlčela. „Musím jít, Nico. Za chvíli přijede taxi.“ Nebyla to lež. Sešla dolů. Její kufr už stál u vchodových dveří 100 Ukázka elektronické knihy